Září 2017

Ach ta naše Pošta

7. září 2017 v 14:02 | Tornádo Lů
Nevyčerpatelné téma - Pošta
Minulý týden mi přišel malý balíček. Obsah potěšil, nicméně, důležitý je momentálně obal. Hodil se mi totiž dnes na zásilku, kterou jsem potřebovala odeslat. Zabalila, vystlala papírem, oblepila, popsala a hurá na poštu…. Protože byl balíček malý a lehký, čekala jsem cenu do 50 Kč.
"Nemůžu vám to takhle poslat." Povídá tlouštík za přepážkou. "Nemůžete? Proč?" "Krabička nesplňuje podmínky odeslání." "Nerozumím." "Je moc malá, nemůžu vám to takhle poslat." "To je zajímavé, protože minulý týden mi právě tento balíček poštou přišel." "Takhle to nemůžu poslat." "Můžete mi to tedy nějak logicky vysvětlit? Jak je možné, že když přišel, teď nemůže odejít?!" "To bylo nejspíš způsobené pochybením…. "Nejspíš?! Co s tím teda budeme dělat?" "Můžu vám prodat krabici za 19 Kč." "Jo? No to je super, tak to mi ji prodejte." Říkám mu už dost přinasraným tónem. Přinesl krabici 3 x vetší než byla moje. V klidu jsem ji znova popsala. "A to nebude vadit, že tam bude ta krabička uvnitř lítat jak nudle v bandasce jo?" "Můžu vám prodat bublinkovou výplň." "To nemyslíte vážně!!!" Míra trpělivosti v tu chvíli přetekla a mně vyšla pára z nosu. Když mně spatřila kolegyně vedle, stáhla přes sklo bezpečnostní mříže, zmáčkla tísňové tlačítko a nařídila tlouštíkovi, aby krabici ihned vystlal starým papírem a dál neprovokoval Smějící se Hbitě mi vypsal svou vlastní, levou rukou, podací lístek a já s tikem v oku zaplatila dvojnásobnou cenu, než byl můj předpoklad. Nyní již nezbývá, než se modlit k andělíčkovi pošťáčkovi, aby přes všechny ty peripetie, alespoň balík v pořádku, do vánoc dorazil adresátovi.

Řekněte sýýýýýýr

4. září 2017 v 7:43 | Tornádo Lů
Já a focení rovná se od malička tragédie. Možná taky proto, že jsem byla tlusté dítě :-D První trauma přišlo již ze školními fotografiemi. Dodnes slyším hlas toho prapodivného fotografa, jak si rovná stativ, mává rukou a říká - "sem se dívejte, a klíd. A znova. A klííííd." Protože jsem vyrůstala za totalitního režimu, umíte si jistě představit ty modely, co jsme měly na sobě :-D Bavlněné punčocháče snad až do třetí třídy, silon vládl světem a kdo neměl tričko se Sandokanem, jako by nebyl :-D Myslím, že to bylo ve druhé třídě, kdy mně fotograf usadil do první řady, pak mně zase vyjmul a řekl, že v tom černým nemůžu být, že "nejsem vidět" a nacpali mně - mně špekáčka, do červeného svetříku naší nejhubenější spolužačky Helenky. Dodnes mně mrzí, že jsem tomu debilovi nevystřelila knoflíkem čočku. Kdybych byla nosila brýle, mohla jsem klidně zaskakovat Quida v Báječných letech :-D A ještě jaký tam mám nasraný výraz, kdybyste to viděli... :-D ale neuvidíte :-D Nikdo to neuvidí, všechny dostupné kopie jsem spálila o Filikojakubské noci, před mnoha lety :-D
Další hrůzy zažívám při fotografování na doklady. Šmarjá, jak já se neumím tvářit do toho objektivu, to je neštěstí, jak já na všech těch průkazech a kartičkách vypadám, jako po obrně, retard, ovarová hlava, ty prasečí malá očička,.... Ze mně fotomodelka být prostě nemůže, já se prostě neumím do objektivu tvářit, však to říkám, použitelná je reálně tak jedna fotka z padesáti, na to by nikdo neměl čas to třídit. A vůbec, teď si uvědomuji, že ani momentky nejsou použitelné :-D Většinou mám na nich otevřenou pusu dokořán, normálně by člověk řekl "ta holka se hezky směje." ale u mě ne, já totiž vypadám jako Muf ze Studia kamarád akorát, že se zubama. A když se nesměji, tak je to zase výraz "nesermně" No prostě je to hrůza a tak raději fotím krajinky a zvířátka a kytičky než sebe... A proč o tom všem vlastně píšu, neboť jsem našla řešení :-D O víkendu jsme hledali jeden podnik a místo toho jsme vlezli do obrovského obchoďáku s hračkami. Musím se přiznat, že jsme se tam dost vyřádili. Svoje děti, jestli jednou budou, tak tam určitě nevezmu, protože jsem si jistá, že by tam chtěli bydlet, že bych je odtud už prostě nedostala. To byl normálně dětský ráj na zemi. Já osobně jsem tam našla způsob, jak vyřešit můj problém s nespavostí. Takže prosím vás, až nebudete vědět, co mi dát k vánocům, kupte mi ten mluvící strom v životní velikosti, on vypráví pohádky :-) no vážně, nekecám, má otevřené oči, mrká, otevírá ústa a vypráví pohádky a já ho chci :-D
Došli jsme až ke kostýmům, měli tam také klobouky a masky, takové ty klasické, vzadu na gumičku. Když jsme se k nim blížili, všimla jsem si mladých manželů. Pán mně zaujal, ne proto, jak vypadal, ale protože si vybral masku zeleného draka, s jasně bílými zuby (já draky tůze ráda), paní si vzala hlavu ovečky. Rozhlížela jsem se dál po obchodě a periferně viděla, jak si nasadili masky na obličej a udělali si selfíčko. Paní dala ruku dolů a podívala se na displej, jak se to povedlo. Vyprskla jsem smíchy poté co s vážnou tváří zahlásila "no, konečně, první fotka, kde se směješ."