Tak jde čas aneb punks not dead

31. července 2017 v 10:15 | Tornádo Lů
Když jsem byla malá holka (víte, kdysi holky v 11 letech byly ještě malé), měli jsme doma pouze jeden kazeťák. Brácha na něm poslouchal punkové kapely a já to tím pádem do sebe vstřebávala také. Zpívávala jsem si pak tím holčičím hláskem v obýváku: "Chtěl bych ti mámo má, chtěl bych ti říct, že mezi pankerama, cejtim se líp." Naší mámu to možná trochu děsilo, ale nechala nás v klidu dospívat a naštěstí jsme všichni sourozenci vyrostli do zdravých a slušných jedinců. Kdyžjsem byla v pubertě a viděla někde na lavičce spícího, ožralého punkáče s čírem, připadal mi děsně roztomilej a chtěla jsem si každého z nich brát domů. (máma byla určitě ráda, že jsem to nikdy neudělala) Když jsem byla pak už dospělá, domů jsem si je brát nechtěla, ale vždycky mně potěšilo, když jsem nějakého potkala, že jako ještě punks not dead. Tuhle jsem jela unavená z práce a do tramvaje nastoupili 4 takový punkáči, měli starej kazeťák, z něj řvalo "Dám si sedum piv a jednu zelenou." V rytmu té písně přesně smrděli k tomu ještě tabákem a zatuchlinou. A já se přistihla, jak na ně hledím s opovržením. Podívala jsem se naproti, kde seděli 2 senioři a tvářili se úplně stejně, jako já a ještě tak na mně oba spiklenecky kývali hlavami, s tím výrazem "to je hnus co, mladá pani, taková holota, nehoráznééééé!" :-D No, je to v prdeli vážení, asi stárnu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama