Den blbec

27. července 2017 v 11:05 | Tornádo Lů
To byl zase den…
Bylo zase hrozné horko, dusno, nedýchatelno, den kdy se člověk potí i při rychlejším mrkání, ulepený a znechucený vším, co jeho tělo nadměrně produkuje, proti dehydrataci pije jako bernardýn, kdyby do něj někdo píchnul, voda by z něj cákala jako z fontánky, pořád chodí čůrat, nemůže spát, je podrážděný a nemyslí mu to.
Jedu do práce, mimochodem, jsem ráno fakt nesvéprávná, do prvního kafe je to opravdu těžký, někdy si ani nepamatuju cestu :-D nicméně, včerejší cestu ano. Tramvaj před zastávkou prudce zabrzdila, zrovna ve chvíli, kdy jsem se zvedla, že půjdu pomalu ke dveřím, vidíte teď ten zpomalený záběr, jak člověk chce mermomocí zabránit pádu? Letěla jsem, hlavou mi sice neprolétl život ve 4 sekundách, ale to, jak na mně všichni koukají, jak letím, jak padám ze schodů, jak tam ležím, v těch krátkých šatech, nohy do praku, špinavá, nikdo mi nepomůže, všichni jen zírají, slyším smích,... Letím a snažím se chytit tyče, ale netrefím ji, promáchnu a cupitám dále soupravou, schody, vidím, jak mám zlomenou nohu, to 4 patro bez výtahu, necupitám, dusám z těch z chodů a to všechno prosím pěkně absolvuji pozadu. Nespadla jsem. :-D Ale nemám odvahu podívat se na výrazy spolucestujících, jsem schopná u dveří pouze hlasitě a sprostě klít :-D
Dopoledne jdu na poštu, když se vracím, vidím z dálky paní kolem 65, má zlomenou ruku, dvě velké nákupní tašky a velkou kabelu, která jí neustále padá z ramene, nandá si jí, těžce oddychuje, do druhé ruky vezme tašky, ujde tři kroky a kabela spadne. Zastaví se, položí tašky, nasadí kabelu, zvedne tašky, kabela spadne,…. Nemůžu se na to koukat. Jdu k ní a nabízím jí pomoc. "Neeeeeeeeeeeeeeeeee, neeeeeeeeeeeee, díky nechci." "Kam s tím až jdete? Já nespěchám, jsem jen v práci, pomůžu vám." "Neeeeeeeeeeeeee." drží si všechna zavazadla, najednou jí nic nepadá :-DHele ty lidi jsou tak zblblý z té televize a z černé kroniky, že ta se normálně bála, že jí tu rýži, chleba a máslo ukradnu, šílený :-D
V práci mně pak za dobrotu na žebrotu seřve zákazník do telefonu. Pěkně se mu to povedlo, miluju tyhle kakáče, to si potřebují schladit žáhu na ženský. Tak bych mu to řekla, pěkně od plic všechno: "pííííííp, píííííííp, píííííííp" No nejde to, bohužel, je to zákazník. S obrovským sebezapřením s ním hovořím klidným hlasem, zavěsím, počítám do deseti, klidně dýchám, ommmm, vnímám a slyším jen svůj dech a - cvrkot. Už zase? Jako předevčírem. To neeeeeeeeee….
Protože mám fobii z hmyzu, bylo mi už předchozí den naprosto jasné, že je to nějaká zasr.pííííííííííííííííííííp kobylka, tře si tu nožičkama a číhá, až půjdu kolem, aby na mně skočila. Nesoustředím se na práci ale na intervaly cvrkání. Montéři na dílně mají sice hodně práce, ale stejně mi to nedá a jdu za nimi. "Kluci, můžu mít takový speciální přání?" "Nooo?!" "Mně v kanclu něco cvrkááááááááá." :-D Pánové se snažili, ale tu potvoru stejně nenašli. A co myslíte včera, v poledne to zase začalo a po 15 h se to stalo, ukázala se. Hnědá byla a byla velmi blízko, tak metr a půl, na okně, v žaluziích. Jo proto to bylo tak slyšet, rezonovalo to :-D Vyskakuji ze židle. Pravděpodobně nadávám, ale to nevím, jsem vždycky tak v šoku, že si nic nepamatuju :-DNikdo tu není, nikdo, kdo by mi pomohl. "Tak to jdu domů, já tady s ní nebudu. Biolit, v šuplíku v kuchyňce byl přece z loňska Biolit." povídám si tu sama polohlasně, s tím vyděšeným výrazem a běžím tam. Je na mravence… nevadí, to jí musí aspoň omráčit. Naštěstí má daleký dostřik. Csssssssssssssssssssss. Místo, aby ji to omráčilo, ji to úplně rozrajcovalo :-D začala skákat nahoru dolu, znova stříkám, je jak na perníku, hopsá sem tam, nahoru dolu, úplně slyším, jak jí zní v hlavě tuctuctuctuc :-D OMG. Už jen couvám a pozoruji ten tanec z bezpečné vzdálenosti, ode dveří. Nevím, jak dlouho tam tak stojím, slyším otevírat dveře. Vrací se kluci ze servisu. "Zaplať pánbůh, že jdete, potřebuju pomoct!" Polekaně se ke mně blíží. "Co se děje?" Otáčím se k nim, v jedné ruce Biolit, ve druhé víčko, šílený výraz. "Je tady kobylka." :-D Oba si jistě myslí něco o bláznech, nicméně ji vynášejí ven a mně se pomalu snižuje tepová frekvence.
Už se těším na padla, vlastně to asi nevydržím do konce pracovní doby, půjdu hned. Půl hodiny přece nikoho nezabije. Pak si uvědomuji, že jsem si dala na mrazák vodu, abych jí měla ledovou na cestu domů, přece jen, je to 45 minut, tím rozpáleným betonovým městem... Je zmrzlá na kost, napila jsem se z ní až u večerních zpráv
Kamarádka mi tuhle povídá: "já tak ráda čtu ten tvůj blog. Víš, kdybych tě neznala, řekla bych, že si půlku věcí vymýšlíš, že to není možný, ale že tě znám, tak vím, že u tebe to prostě možný je …. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama