Červenec 2017

Tak jde čas aneb punks not dead

31. července 2017 v 10:15 | Tornádo Lů
Když jsem byla malá holka (víte, kdysi holky v 11 letech byly ještě malé), měli jsme doma pouze jeden kazeťák. Brácha na něm poslouchal punkové kapely a já to tím pádem do sebe vstřebávala také. Zpívávala jsem si pak tím holčičím hláskem v obýváku: "Chtěl bych ti mámo má, chtěl bych ti říct, že mezi pankerama, cejtim se líp." Naší mámu to možná trochu děsilo, ale nechala nás v klidu dospívat a naštěstí jsme všichni sourozenci vyrostli do zdravých a slušných jedinců. Kdyžjsem byla v pubertě a viděla někde na lavičce spícího, ožralého punkáče s čírem, připadal mi děsně roztomilej a chtěla jsem si každého z nich brát domů. (máma byla určitě ráda, že jsem to nikdy neudělala) Když jsem byla pak už dospělá, domů jsem si je brát nechtěla, ale vždycky mně potěšilo, když jsem nějakého potkala, že jako ještě punks not dead. Tuhle jsem jela unavená z práce a do tramvaje nastoupili 4 takový punkáči, měli starej kazeťák, z něj řvalo "Dám si sedum piv a jednu zelenou." V rytmu té písně přesně smrděli k tomu ještě tabákem a zatuchlinou. A já se přistihla, jak na ně hledím s opovržením. Podívala jsem se naproti, kde seděli 2 senioři a tvářili se úplně stejně, jako já a ještě tak na mně oba spiklenecky kývali hlavami, s tím výrazem "to je hnus co, mladá pani, taková holota, nehoráznééééé!" :-D No, je to v prdeli vážení, asi stárnu

Kvalita za rozumnou cenu

28. července 2017 v 9:30 | Tornádo Lů
Koupila jsem si tuhle u Vietnamců botky, sandálky páskový na léto, říkala jsem si, že ty dva, tři měsíce vydrží a pak je vezmu a vyhodím. Člověk nečeká zázraky od bot od větví za tři stovky, co si budeme nalhávat. Že budou ale téměř nepoužitelné již po necelých třech týdnech, tak to mně překvapilo…. Měla jsem v nich pocit, že příšerně šmajdám, bylo to tak nepříjemné, že jsem měla strašnou chuť boty ihned zout a zahodit. Jednou jsem takhle přijela do práce, sundala je a jala se prohlídnout si je zblízka. Podrážka byla snad dělaná ze žvejčkačky, když jsem na ten nizoučký podpatek zatlačila prstem, úplně se sežvejkla, vložka u paty byla již odtržena a řemínky lezly z rozšklebené škvíry po straně. To mně jako trochu nakrklo, boty většinou takhle vypadají po 3 letech, ne po 3 týdnech a tak jsem se rozhodla je odnést zpátky. Paní kouká překvapeně, když jí je podávám s tím, že jsem je měla na sobě 6 x "Nedovody" povídá. Hledím na ní jak z jara. "Prosím?" "nedovody,nedovody s nimi." "Aha, ale já v nich nebyla ve vodě." Kroutí hlavou - "nedovody" "adoprdele." Prý kdybych je přinesla do 14 dnů, tak by vrátila peníze, takhle to musí poslat na reklamaci? větve mají reklamace? Kam to asi tak pošle? Hodí to dozadu do skladu, kde její příbuzní ty boty huboububou lepí a šijí oblečení horkou jehlou? Mám chuť tu paní sandálkami proplesknout a odejít, ale jsem zároveň fakt zvědavá, jak reklamace u nich probíhá. Píše "reklamační protokol" Na paragon napíše - opotřebované - opravit Nooo, tak to jsem zvědavá, jak mi je opraví, chce se mi říct, aby mi z nich udělali rovnou už kozačky Prý mám přijít za měsíc. Tak trochu pobaveně a tak trochu naštvaně odcházím a koukám na paragon, je tam razítko obchodu a na něm napsáno - hh - radost nakupovat No to teda
Včera to byl měsíc, paní mi řekla, že boty nešli opravit - jaké překvapení Peníze mi nevrátí, mám si vybrat jiné zboží, třeba jiné botičky Další aušus do baráku Okamžitě se mi vybavilo, když jsem si kdysi koupila lžíci na obouvání bot a vydržela přesně do té chvíle, než jsem si s ní obula první tenisku Fotku jako důkaz přikládám Letěla chudák do koše, neboť jsem pro ni nenašla jinou práci, tuhle už vykonávat nemohla, byl by z ní paragraf Nebo ty sluneční brýle, to byl asi rekord, ty jsem nepoužila ani jednou, dala jsem si je do kabelky a když jsem je na sluníčku chtěla vyndat, měli už jen jedno sklíčko. A tak procházím obchodem a nenapadá mně nic, co vybrat. Oblečení se mi nelíbí, spoďáry začínají velikostí XXXL, punčocháče nemají šanci vydržet do prosince na mikulášskou nadílku. Nakonec jsem si vzala froté prostěradlo, že bude, když tak čím utírat prach, tiktaky a pytlíky na hovínka pro psa, snad budou dobře zalepené

Den blbec

27. července 2017 v 11:05 | Tornádo Lů
To byl zase den…
Bylo zase hrozné horko, dusno, nedýchatelno, den kdy se člověk potí i při rychlejším mrkání, ulepený a znechucený vším, co jeho tělo nadměrně produkuje, proti dehydrataci pije jako bernardýn, kdyby do něj někdo píchnul, voda by z něj cákala jako z fontánky, pořád chodí čůrat, nemůže spát, je podrážděný a nemyslí mu to.
Jedu do práce, mimochodem, jsem ráno fakt nesvéprávná, do prvního kafe je to opravdu těžký, někdy si ani nepamatuju cestu :-D nicméně, včerejší cestu ano. Tramvaj před zastávkou prudce zabrzdila, zrovna ve chvíli, kdy jsem se zvedla, že půjdu pomalu ke dveřím, vidíte teď ten zpomalený záběr, jak člověk chce mermomocí zabránit pádu? Letěla jsem, hlavou mi sice neprolétl život ve 4 sekundách, ale to, jak na mně všichni koukají, jak letím, jak padám ze schodů, jak tam ležím, v těch krátkých šatech, nohy do praku, špinavá, nikdo mi nepomůže, všichni jen zírají, slyším smích,... Letím a snažím se chytit tyče, ale netrefím ji, promáchnu a cupitám dále soupravou, schody, vidím, jak mám zlomenou nohu, to 4 patro bez výtahu, necupitám, dusám z těch z chodů a to všechno prosím pěkně absolvuji pozadu. Nespadla jsem. :-D Ale nemám odvahu podívat se na výrazy spolucestujících, jsem schopná u dveří pouze hlasitě a sprostě klít :-D
Dopoledne jdu na poštu, když se vracím, vidím z dálky paní kolem 65, má zlomenou ruku, dvě velké nákupní tašky a velkou kabelu, která jí neustále padá z ramene, nandá si jí, těžce oddychuje, do druhé ruky vezme tašky, ujde tři kroky a kabela spadne. Zastaví se, položí tašky, nasadí kabelu, zvedne tašky, kabela spadne,…. Nemůžu se na to koukat. Jdu k ní a nabízím jí pomoc. "Neeeeeeeeeeeeeeeeee, neeeeeeeeeeeee, díky nechci." "Kam s tím až jdete? Já nespěchám, jsem jen v práci, pomůžu vám." "Neeeeeeeeeeeeee." drží si všechna zavazadla, najednou jí nic nepadá :-DHele ty lidi jsou tak zblblý z té televize a z černé kroniky, že ta se normálně bála, že jí tu rýži, chleba a máslo ukradnu, šílený :-D
V práci mně pak za dobrotu na žebrotu seřve zákazník do telefonu. Pěkně se mu to povedlo, miluju tyhle kakáče, to si potřebují schladit žáhu na ženský. Tak bych mu to řekla, pěkně od plic všechno: "pííííííp, píííííííp, píííííííp" No nejde to, bohužel, je to zákazník. S obrovským sebezapřením s ním hovořím klidným hlasem, zavěsím, počítám do deseti, klidně dýchám, ommmm, vnímám a slyším jen svůj dech a - cvrkot. Už zase? Jako předevčírem. To neeeeeeeeee….
Protože mám fobii z hmyzu, bylo mi už předchozí den naprosto jasné, že je to nějaká zasr.pííííííííííííííííííííp kobylka, tře si tu nožičkama a číhá, až půjdu kolem, aby na mně skočila. Nesoustředím se na práci ale na intervaly cvrkání. Montéři na dílně mají sice hodně práce, ale stejně mi to nedá a jdu za nimi. "Kluci, můžu mít takový speciální přání?" "Nooo?!" "Mně v kanclu něco cvrkááááááááá." :-D Pánové se snažili, ale tu potvoru stejně nenašli. A co myslíte včera, v poledne to zase začalo a po 15 h se to stalo, ukázala se. Hnědá byla a byla velmi blízko, tak metr a půl, na okně, v žaluziích. Jo proto to bylo tak slyšet, rezonovalo to :-D Vyskakuji ze židle. Pravděpodobně nadávám, ale to nevím, jsem vždycky tak v šoku, že si nic nepamatuju :-DNikdo tu není, nikdo, kdo by mi pomohl. "Tak to jdu domů, já tady s ní nebudu. Biolit, v šuplíku v kuchyňce byl přece z loňska Biolit." povídám si tu sama polohlasně, s tím vyděšeným výrazem a běžím tam. Je na mravence… nevadí, to jí musí aspoň omráčit. Naštěstí má daleký dostřik. Csssssssssssssssssssss. Místo, aby ji to omráčilo, ji to úplně rozrajcovalo :-D začala skákat nahoru dolu, znova stříkám, je jak na perníku, hopsá sem tam, nahoru dolu, úplně slyším, jak jí zní v hlavě tuctuctuctuc :-D OMG. Už jen couvám a pozoruji ten tanec z bezpečné vzdálenosti, ode dveří. Nevím, jak dlouho tam tak stojím, slyším otevírat dveře. Vrací se kluci ze servisu. "Zaplať pánbůh, že jdete, potřebuju pomoct!" Polekaně se ke mně blíží. "Co se děje?" Otáčím se k nim, v jedné ruce Biolit, ve druhé víčko, šílený výraz. "Je tady kobylka." :-D Oba si jistě myslí něco o bláznech, nicméně ji vynášejí ven a mně se pomalu snižuje tepová frekvence.
Už se těším na padla, vlastně to asi nevydržím do konce pracovní doby, půjdu hned. Půl hodiny přece nikoho nezabije. Pak si uvědomuji, že jsem si dala na mrazák vodu, abych jí měla ledovou na cestu domů, přece jen, je to 45 minut, tím rozpáleným betonovým městem... Je zmrzlá na kost, napila jsem se z ní až u večerních zpráv
Kamarádka mi tuhle povídá: "já tak ráda čtu ten tvůj blog. Víš, kdybych tě neznala, řekla bych, že si půlku věcí vymýšlíš, že to není možný, ale že tě znám, tak vím, že u tebe to prostě možný je …. :-)