Rozhovory se psem

25. května 2017 v 10:47 | Tornádo Lů
Rozhovory se psem. Jak a proč se vedou, pochopí pravděpodobně jen pejskaři. Já se sice za pejskařku nepovažuji, nechodím do parku s ostatními a nepovídám si s nimi, mezi aportováním, ani neznám psí rasy. Jo, poznám pudla, u nás bydlí třeba zrovna jeden, je to fenka a jmenuje se Kamila. No a dobrmana, čivavu, a německého ovčáka, ale to je tak asi všechno. Je to asi stejné, jako to mám s auty. Škodovka, trabant, mercedes, červené, bílé, modré, to mi asi tak stačí. Nicméně, se svým psem, hovořím stejně tak, jako všichni pejskaři a to asi právě nepejskař nepochopí. Myslím, že když vidí nepejskař starší paní, co jde s pudlicí Kamilou na procházku a něco jí povídá, zaklepe si na hlavu a myslí si něco o praštěný bábě. Ale, vážení nepejskaři, je to úplně normální. Takový pes, když je šikovný a chytrý, se dostane až na úroveň tříletého dítěte, no fakt. Neeeee, nemluví, ale rozumí. A není jen o povelech sedni a lehni. Já třeba řeknu Kubíčkovi v chodbě - "Nechal sis tady medvídka, vezmi si ho a ukliď." A on jde a odnese si ho do pokoje. Řeknu mu - "Napij se vodičky." a on jde a napije se, atd atd. A rozhovory spolu vedeme často. Třeba předevčírem. Těšila jsem se domů z práce, jak si zacvičím a udělám v klidu večeři. Otevřu dveře a tam poblitá podlaha. "Kubo? Co se to tu stalo?" Přijde velmi pomalu, zvedne přední tlapky, panáčkuje a jednou "ručičkou" na mně mává a má u toho strašně výraz - ani se neptej, mně ti je tak blbě…." "Aha, no tak dobře, tak jdeme na veterinu, pojď." A pak celou cestu polohlasně: "já ti to říkám pořád, neolizuj to, fuj je to, nech to ty dobytku, ale je to marný, je to marný, tak a tady to máme, to je s tebou těžký kamaráde, posloucháš mně? Co tam zase děláš, fuuuuuj, neolizuj to ty praseeeeeeeeeeee! Ježišmarjáááá, o čem tady celou dobu mluvím? Počkej, ono tě to u pana doktora přejde." A taky že přešlo, hnedle, jak mu chudákovi strčil uchošťour do zadku. To bylo najednou slibů v jeho obličeji, že už to víckrát neudělá, prdík malej. Dostal 2 pigára, peněženka lehčí o 500 a druhý den na kontrolu. V čekárně je pes a kočka a pak přišla mopsice Nelinka. Mezi námi, byla dost praštěná, pořád se točila dokolečka, nemůžu se zbavit té písničky, pořád si jí od té doby zpívám - měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici,…… Kubíčkovi se ale líbila, i když byla trochu řachlá. Paničku neposlouchala, už z ní byla trošku na mrkev. A pak začal monolog. "Nelinko, nech toho. Nelinko, přestaň se točit. Neumíš poslouchat? Že já ti nedám dneska pacholíka? Nelíííí, jestli toho nenecháš, tak ti ho nedám?! Taaaaak a máš to, nic nedostaneš, sedni si už sakra,..." A Nelinka nic, té to bylo úplně jedno, protože dobře věděla, že až si doma sedne, vykulí ty už takhle vykulený oči a nakrčí placatý čumák, panička zjihne a pacholíka dostane :-) No a my přišli na řadu a vyplázla jsem další 400, a když jsme už šli domů, povídám mu zase: "tak ti pěkně děkuju, místo, abych si něco koupila, tak to utratím za tebe, do cirkusu půjdeš, vydělávat. Slyšels pana doktora? NE-O-LIZOVAT ty hnusy venku! Poslechneš ho? Poslechneš aspoň jeho, když na mně prdíš? No, co koukáš a dneska žádný piškoty, seš zlobivák zlobivej." Přijdeme domů, výraz číslo 16, zvedne přední tlapky - " Když ale, já děsně trpěl, prosím tebe, můžeš mně pochovat, strašně to potřebuju, přece vidíš, jaký jsem chudák, musíš být teď pořád se mnou a hladit mně, až do doby než usnu, jo?!" "No tak dobře, pojď, dáme piškůtek."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama