Smějte se

10. dubna 2017 v 13:43 | Tornádo Lů
Vždycky, když jsem vyrážela někam na výlet, stačilo vzít si vodu. Letos, s nově získanou alergií, než vyrazím, natočím si do lahve vodu, do batůžku hodím čtvery papírové kapesníčky, prášky na alergii, kapky do očí, kapky do nosu a jachalá ven :-D Kamarádka měla v batohu kromě vody a cigaret připravenou i snídani. Těšily jsme se, jak si ji dáme cestou, tak jako klasicky, jak to Češi dělávají, když někam jedou. Jakmile dosednou, vybalí jídlo a cpou se J Jenže my, než jsme stačily müsli tyčinku rozbalit, byly jsme na místě. Fofr cesta, žádný dálkový výjezd. Ještě, že jsem se nedělala s řízkama :-D U vstupu do zahrad jsem polkla prášek a vyrazily jsme. Vzhledem k tomu, že jsme následně nemohly najít východ, našlapaly jsme už v první etapě cca 10 km :-D ale bylo nám to málo a tak jsme se rozhodly, že se posilníme v restauraci dobrým obědem a vyrazíme dál. Na náměstí restaurace skutečně stála, ale byla zavřená. Musely jsme tedy zajít do jedné ze dvou pizzerií, které na náměstí, kromě lékárny a obvodního úřadu, byly. Hned u vstupu na nás čekal uvítací výbor, trochu nás to vyděsilo, ale dobře… Jeden pán v bílé košili nás uvedl na místa, servírka v kostičkované ihned přinesla jídelní a nápojový lístek, další přicupitala a s americkým úsměvem spustila: "můžu vám nabídnout něco k pití? Třeba domácí limonádu? Máme pomerančovou s mangem nebo citronovou s mátou, nebo si dáte ledový…" Zastavuji tu kulometnou salvu. "Já bych si dala pivo." Slečna vypadá, jak kdybych si řekla o bílý prášek a zrcátko. "Ach… ano, jistě, máme Stelu. Velkou? Vy také???" (jo velkou ty blbko, ušly jsme právě 10 kiláků a máme žízeň jako bejk) :-D Další pán v bílé košili přináší orosenou odměnu. Zdá se, že je tu více personálu než hostů. Všichni mají na košilích připnuté placky. Nemůžu přečíst, co na nich je napsané, pravděpodobně nějaké reklamy. Je to tak nevkusné, že mi to připomíná, jak jsem je v pubertě nosila já, měla jsem jednu svítivě růžovou a černým nápisem na ní bylo napsané - jsem zkažená až na - a pod tím byl obrázek stehenní kosti. :-D Je vám jasné, že v těch 12,13 letech, jsem byla zkažená fakt hodně :-D Když jsme si objednaly jídlo, a vrátily od slz promáčené lístky, neb ceny tu byly opravdu k pláči, zanedlouho přišel asi už šestnáctý zaměstnanec a pokládal nám na stůl papírový sáček a v misce bylinkové máslo. "To jsem zvědavá, jestli nám ten couvert napočítají, i když to nebudeme jíst" "No to já taky, když tak si to vezmeme s sebou, i kdybychom to měly naházet kachnám v potoce." Náš smích pohoršuje všechny okolo. "Buď zticha, jinak půjdeme jíst támhle na hanbu." Ukazuji na rozestavěnou zahrádku. Jídlo bylo úplně průměrné, nemůžu nijak chválit. Prosíme o účet, platíme. "Baru, koukej, ten couvert nejen, že tam je, ale je obou účtenkách." "Ajo, ber to tvl, dělej." Rychlostí blesku a obratností Kelišové, hážu pytlík do batohu a se záchvatem smíchu probíháme kordonem zaměstnanců, kteří ani nestíhají zpívat - zlatá brána otevřena - a už jsme fuč... :-D Po dalších 3 hodinách chůze, se vracíme zpět do civilizace. Jsme ušlapané, v nohách přes 20 km, stihly jsme už probrat tak polovinu věcí, co se za ten týden stalo, na obě jde únava. Nastupujeme do metra. Nemám ráda metro, nejde tam koukat z okýnka, jde koukat jen na zem nebo očumovat lidi naproti. A tak unavené koukáme na lidi naproti. A v tom jsem dostala záchvat smíchu :-D Přímo naproti mně seděl Louis de Funés, ale byl černej :-D Kdybyste ho viděli, lidi zlatý :-D :-D :-D úplná tmavá kopie. Seděl tam tak klidně a koukal do země. A já viděla, úplně viděla, jak dělá ty xichty a slyšela pana Filipovského :-D a řehtala se nahlas. Bára se probrala a kouká na mně, co se mi stalo. Otáčím se na ní, zastřu hlas, zvednu ruku a ukazováčkem a prostředníčkem si mířím na oči. "Sem se mi dívejte." A kývu hlavou směrem k nicnetušícímu pánovi. (Vlastně, nevím, jestli nic netušícímu, přece má určitě zrcadlo) :-D Náš smích rozděluje lidi na dva tábory, paní vedle mě mocně kroutí hlavou a je velmi znechucena, pánovi naproti, co sedí vedle strážmistra Cruchota už cukají koutky a začíná se smát také. Vystupujeme… Do restaurace jdeme ještě probrat pár věcí, které jsme na vzduchu nestihly, a když jdu pak domů, vzpomenu si na pečivo z pizzerie. Hladová, vyndávám balíček a natěšeně ho otevírám. Je v něm nakrájená okoralá veka absolutně bez chuti a zápachu :-D A já měla skoro výčitky, že kradu :-D Veka letí za smíchu do popelnice a já si jen říkám, že dnešek mi zase prodloužil život J Mějte se a smějte se J
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama