Duben 2017

Aprílové počasí

26. dubna 2017 v 12:40 | Tornádo Lů
To je legrace, jak jsou všichni už tak naštvaní a otrávení z toho počasí. Nevyčerpatelné téma posledních dnů :-D Nic se nedá venku dělat, všechno pomrzlo, to bude zase všechno drahý, u nás ráno sněžilo, to ti byly kroupy a ten vítr, pořád doma topíme, to budou účty, jsem zase nestydlá,... Všichni jsou depresivní a tlustí, neboť klimatické podmínky jsou stále ideální k tomu sedět doma u telky, žrát a nadávat na tu sibérii :-D Teď jsem šla do podatelny, pracuje tam paní, je jí skoro sedmdesát a přivydělává si k důchodu. Otevřu dveře, babička tam sedí, kouří cigaretu, v obličeji velmi znechucený výraz. Otočí pomalu hlavu - "ještě tam chčije?" :-D Fakt mně rozesmála :-D Loni svítilo slunce tak, že hrozilo, že všechny třešně odkvetou, až půjdou ženy se svými milými 1.5. v šatičkách do luhů a hájů. Letos to vypadá, že přidrandíme ke stromu na saních a líbačka bude pod jmelím v gatích s rozepnutým knoflíkem :-D Hele, vydržte to :-D dávám tomu měsíc, maximálně dva a bude teplíčko. Takový, až zase všude uslyšíme - fuj to je hnusný vedro,… :-D

Zaplať

24. dubna 2017 v 9:20 | Tornádo Lů
Včera jsem měla ve schránce lístek od pošťačky, která se samozřejmě ani nepokoušela, do toho 4 patra dojít a zabouchat na dveře, že mám úřední psaní na poště. Úřední psaní… To je slast pro člověka s tak rozvinutou fantazií a smyslem pro katastrofické scénáře, jako mám já :-D"Něco někde dlužím?! Už na mně přišli? Ale s čím? Andreji? Pane Sokole? Kdo je tam teď místo Komorouse? :-D Jeee, to já půjdu asi sedět, až zčernám." No a přesně pro tohle, jsem se na poštu raději vydala hned :-) Zvědavě načuhuji paní za přepážkou pod ruce. Zelený pruh. "Taaak, a už mně mají." říkám polohlasně… Paní na mně překvapeně hledí. "to nic, jen koukám, kdo mi píše, nashledanou." Obálku trhám hned za dveřmi. Poplatek za radio. Budeš platit, i když ho nemáš holčičko. Tak dobře, tuhle jsem si u přepínání televize všimla, že v určitý moment obrazovka zčerná a je slyšet pouze zvuk. Ahá - tak to bylo radio, to nebylo rozbité... (:-D mi připomnělo, že jsme se doma tuhle koukali na telku a najednou do toho filmu mluvil někdo navíc. Říkal: "vrah vstupuje do maringotky. Bere do ruky nůž a bodá jím 30 x do ženy na posteli, všude je krev…" :-D hele normálně vypravěč :-D Já vim, že je to asi už běžné, ale my to slyšeli prvně. To byla taková prča :-D než jsme zjistili, že jsme něco zmáčkli na ovladači a že je to pro nevidomé….. :-DNo coment, až začnu na stará kolena zase hulit, budu si filmy pouštět už jen s tím, veliká legrace, fakt doporučuji) :-D No, tak zpět - hele a nestačil by poplatek za TV? Ne! Dobře, zaplatím, jsem přece poctivá občanka, nebudu se s vámi přít, že ho neposlouchám. Ale... Existují nějaké výjimky? Á, existují. Úplná slepota či hluchota. Ale - oboustranná, prosím pěkně, to zdůrazňuji, oboustranná. Jestliže sice blbě, ale na jedno ucho přece slyšíte - koukejte platit. "A co daně uhlíři, daně zaplacený máš??? A na příští rok, na příští rok taky? Ne?! Tak zaplať, nebo tě nechám zavřít!" A takhle mi tu žijem :-) Nezbývá než těšit se na daň ze vzduchu nebo ze zavřeného okna

Černé tulipány

20. dubna 2017 v 8:27 | Tornádo Lů
Tak nám konečně vykvetly na zahradě černé tulipány. Když jsem byla malá holka, táta jich měl pár na zahradě, v té době to byla vzácnost a všichni sousedi z vesnice se na ně chodili koukat. Jeden rok ale už nevylezly. Ačkoli jsme je neměli už léta, táta o nich nepřestal mluvit. A dodnes, když kvetou všechny ostatní - bílé, růžové, červené a žluté, vypráví nám, jak měl od jedné nizozemské holky černé tulipány a jaká to byla krása…. A tak, když jsem loni byla na výletě v Holandském Keukenhofu, koupila jsem mu tam pytlík s jejich cibulkami. Nehleděla jsem na cenu, přece mu jimi udělám takovou radost… Zvesela jsem je vezla v batůžku, místo nejlepšího modelu z coffee shopu. S napětím a téměř jako svátost, jsem mu je předávala. A skutečně, v otcových očích se zalesklo, dojemná chvilka. Zasadili jsme je a celou zimu kolem nich napjatě chodili a modlili se, aby nezmrzly. Když zjara vylezly první lístky, skotačili jsme kolem záhonu, jako blázni Usmívající se Neumrzli, budou, budou, už brzy, budou….. A teď, konečně vykvetli! A tak se jimi musím pochlubit i vám. Je jich 29 a všechny - jsou červené... Překvapený

Velikonoce za dveřmi

13. dubna 2017 v 9:07 | Tornádo Lů
Tak, ačkoli to tak venku nevypadá, velikonoce jsou za dveřmi. Když jsem byla malá, jezdili jsme, celá rodina rok co rok na naší chalupu. Tři děti, táta, máma. Protože nás bylo hodně, byl zapotřebí velký proviant a neboť jsme neměli auto a jezdívali jsme vlakem. Táta měl epesní tašku RVHP, které říkal Fiátek. Takže vždycky narval jídlo do Fiátku a mazali jsme. (S tou taškou na kolečkách jsme si mimochodem užili spoustu legrace, když nás v ní mamka vozila, ale to táta nesměl vědět, to by byla mela) Když jsem byla úplně malá, pravděpodobně jsem chodila koledovat se sourozenci, ale upřímně řečeno, si to nepamatuji. Ale pamatuji si, že na dvoře, mezi kůlnou a dílnou, měla malou světničku jedna stará paní. Táta tenkrát koupil chalupu i s ní. Byla to hospodyně pana řezníka, který tam bydlel před námi. Žila tam od mládí, byla tam zvyklá, nikoho ani nenapadlo, ji odtud vystrnadit a tak tam měla, myslím, celkem spokojené a klidné stáří. Byla už hodně stará, moc hodná a měla zelený zákal, skoro neviděla... Bráchové mi řekli, že to její bílé oko je skleněné a že paní není vůbec žádná hodná, ale čarodějnice, co mně chce upéct, jako Mařenku. A tak jsem se jí tolik bála, že když za mnou chodila s čokoládou nebo na velikonoce s nádhernými kraslicemi nebo když mi chtěla dát chudinka stará, čerstvě upečený koláč, pelášila jsem od dveří, co mi malé nožičky dovolily… J Když jsem byla větší, bráchové už chodili sami a nám už zvonili pod okny malí, roztomilí koledníčci. Malými pomlázkami jen tak mávali před sebou, vždycky pěkně řekli koledu a do košíčků si vybírali ta nejhezčí vajíčka, jaká jsme jim před tím s maminkou obarvily. Některá byla s obtisky, jiná přírodní, barvená v cibuli, s lístky řebříčku nebo jetele. A jak šel čas, vajíčka jsme sice stále barvily, ale mnoho malých koledníčků už pro ně nechodilo. Chodily k nám holky od sousedů, třeba už v 5 ráno a čančaly jsme se před zrcadly, abychom se líbily klukům. Den před velikonočním pondělím, jsme si umyly vlasy a z ještě mokrých udělaly copánky, a šly spát. Ráno jsme se pak vzbudily, vlasy rozpustily a měly na hlavách buď afro nebo trvalou, to podle kvality a hustoty vlasů :-D :-D :-D A tak pak přišli místní mladí chlapci, ke koledám je už musela popohánět naše máma. S ostychem zvedali naše sukénky a pomlázkou nás vypláceli, spíše jemně, jen sem tam to štíplo. A za další léta, jsme místo vajíček měly s holkama už připravené lahve s alkoholem a na sebe si oblékaly džíny a nejmíň troje kalhotky, protože se přiřítilo stádo nalitých surovců, kteří vypily půl baráku, zmlátili nás tak, že jsme si týden nemohly přes jelita sednout a táhli dál :-D To už bývalo v álejích nablito a já jsem tam přestala jezdit… Tady v Praze se neděje nic, je to den jako každý jiný. Loni mi doma zaklepal ráno soused. Myslela jsem, že mu došla sůl, ale měl v ruce pomlázku a dost mně tím překvapil :-D ještě více, když se divil, že nemám vajíčka. Tak trochu smutný, jak tradice ve městech mizí. Nicméně, výhodu vidím v tom, že není všude cítit sirovodík. :-D Boha jeho, úplně se mi vybavuje ten puch ve škole, jak děcka nosila ještě týden na svačiny vajíčka natvrdo :-D Tak vám přeji veselévelicevelikonoce a ať vám ti vaši mužíci zlehka naplácají, ne proto, že si to zasloužíte, ale proto, abyste byly stále krásné, zdravé a mladé J

Slovo dělá muže

12. dubna 2017 v 7:39 | Tornádo Lů
Podle mě, když chlap něco řekne, tak to má platit. Když něco slíbí, má to dodržet. Ať se děje, co se děje. Opravdu si myslím, že když šéf v pátek řekne, že tu od pondělí do čtvrtka nebude, tak vás v pondělí ráno nemá nachytat s kafíčkem, při veselé konverzaci s přáteli na sociální síti. Nebo, když v poledne vyráží z Prahy na Moravu, a vy si hodinu před koncem pracovní doby radostně prozpěvujete a plánujete, že asi už pomalu vyrazíte a uděláte si pěkné odpoledne, tak nemá stát najednou ve dveřích, jako tomu bylo dnes. Ani by se neměl vracet zpátky, když řekne nahlas a zřetelně nashle a potkat vás na ulici, po 5 minutách s batůžkem na zádech. To se prostě nedělá. Slovo dělá přeci muže :-D

Smějte se

10. dubna 2017 v 13:43 | Tornádo Lů
Vždycky, když jsem vyrážela někam na výlet, stačilo vzít si vodu. Letos, s nově získanou alergií, než vyrazím, natočím si do lahve vodu, do batůžku hodím čtvery papírové kapesníčky, prášky na alergii, kapky do očí, kapky do nosu a jachalá ven :-D Kamarádka měla v batohu kromě vody a cigaret připravenou i snídani. Těšily jsme se, jak si ji dáme cestou, tak jako klasicky, jak to Češi dělávají, když někam jedou. Jakmile dosednou, vybalí jídlo a cpou se J Jenže my, než jsme stačily müsli tyčinku rozbalit, byly jsme na místě. Fofr cesta, žádný dálkový výjezd. Ještě, že jsem se nedělala s řízkama :-D U vstupu do zahrad jsem polkla prášek a vyrazily jsme. Vzhledem k tomu, že jsme následně nemohly najít východ, našlapaly jsme už v první etapě cca 10 km :-D ale bylo nám to málo a tak jsme se rozhodly, že se posilníme v restauraci dobrým obědem a vyrazíme dál. Na náměstí restaurace skutečně stála, ale byla zavřená. Musely jsme tedy zajít do jedné ze dvou pizzerií, které na náměstí, kromě lékárny a obvodního úřadu, byly. Hned u vstupu na nás čekal uvítací výbor, trochu nás to vyděsilo, ale dobře… Jeden pán v bílé košili nás uvedl na místa, servírka v kostičkované ihned přinesla jídelní a nápojový lístek, další přicupitala a s americkým úsměvem spustila: "můžu vám nabídnout něco k pití? Třeba domácí limonádu? Máme pomerančovou s mangem nebo citronovou s mátou, nebo si dáte ledový…" Zastavuji tu kulometnou salvu. "Já bych si dala pivo." Slečna vypadá, jak kdybych si řekla o bílý prášek a zrcátko. "Ach… ano, jistě, máme Stelu. Velkou? Vy také???" (jo velkou ty blbko, ušly jsme právě 10 kiláků a máme žízeň jako bejk) :-D Další pán v bílé košili přináší orosenou odměnu. Zdá se, že je tu více personálu než hostů. Všichni mají na košilích připnuté placky. Nemůžu přečíst, co na nich je napsané, pravděpodobně nějaké reklamy. Je to tak nevkusné, že mi to připomíná, jak jsem je v pubertě nosila já, měla jsem jednu svítivě růžovou a černým nápisem na ní bylo napsané - jsem zkažená až na - a pod tím byl obrázek stehenní kosti. :-D Je vám jasné, že v těch 12,13 letech, jsem byla zkažená fakt hodně :-D Když jsme si objednaly jídlo, a vrátily od slz promáčené lístky, neb ceny tu byly opravdu k pláči, zanedlouho přišel asi už šestnáctý zaměstnanec a pokládal nám na stůl papírový sáček a v misce bylinkové máslo. "To jsem zvědavá, jestli nám ten couvert napočítají, i když to nebudeme jíst" "No to já taky, když tak si to vezmeme s sebou, i kdybychom to měly naházet kachnám v potoce." Náš smích pohoršuje všechny okolo. "Buď zticha, jinak půjdeme jíst támhle na hanbu." Ukazuji na rozestavěnou zahrádku. Jídlo bylo úplně průměrné, nemůžu nijak chválit. Prosíme o účet, platíme. "Baru, koukej, ten couvert nejen, že tam je, ale je obou účtenkách." "Ajo, ber to tvl, dělej." Rychlostí blesku a obratností Kelišové, hážu pytlík do batohu a se záchvatem smíchu probíháme kordonem zaměstnanců, kteří ani nestíhají zpívat - zlatá brána otevřena - a už jsme fuč... :-D Po dalších 3 hodinách chůze, se vracíme zpět do civilizace. Jsme ušlapané, v nohách přes 20 km, stihly jsme už probrat tak polovinu věcí, co se za ten týden stalo, na obě jde únava. Nastupujeme do metra. Nemám ráda metro, nejde tam koukat z okýnka, jde koukat jen na zem nebo očumovat lidi naproti. A tak unavené koukáme na lidi naproti. A v tom jsem dostala záchvat smíchu :-D Přímo naproti mně seděl Louis de Funés, ale byl černej :-D Kdybyste ho viděli, lidi zlatý :-D :-D :-D úplná tmavá kopie. Seděl tam tak klidně a koukal do země. A já viděla, úplně viděla, jak dělá ty xichty a slyšela pana Filipovského :-D a řehtala se nahlas. Bára se probrala a kouká na mně, co se mi stalo. Otáčím se na ní, zastřu hlas, zvednu ruku a ukazováčkem a prostředníčkem si mířím na oči. "Sem se mi dívejte." A kývu hlavou směrem k nicnetušícímu pánovi. (Vlastně, nevím, jestli nic netušícímu, přece má určitě zrcadlo) :-D Náš smích rozděluje lidi na dva tábory, paní vedle mě mocně kroutí hlavou a je velmi znechucena, pánovi naproti, co sedí vedle strážmistra Cruchota už cukají koutky a začíná se smát také. Vystupujeme… Do restaurace jdeme ještě probrat pár věcí, které jsme na vzduchu nestihly, a když jdu pak domů, vzpomenu si na pečivo z pizzerie. Hladová, vyndávám balíček a natěšeně ho otevírám. Je v něm nakrájená okoralá veka absolutně bez chuti a zápachu :-D A já měla skoro výčitky, že kradu :-D Veka letí za smíchu do popelnice a já si jen říkám, že dnešek mi zase prodloužil život J Mějte se a smějte se J