Přátelský potlach v práci

8. ledna 2018 v 11:54 | Tornádo Lů
Staříci mně dneska pobavili…
Potkala jsem dopoledne v podatelně pana Indrucha. Je to starší a moc hodný pán, známe se už léta tady z areálu. Vždycky, když se potkáme, prohodíme pár vět. Pokaždé, a je jedno, jestli se vidíme jednou za týden nebo za měsíc, se mně zeptá, jestli už mi šéf přidal. Vždy mi pochválí vlasy, šaty nebo mu musím ukazovat nové tetování :-D "To muselo bolet, to sis vytrpěla viď, ale další už si nedáš, slib mi to!" :-D Navštěvujeme se před vánoci, v jeho kamrlíku mi vždy naleje skleničku, popovídáme a popřejeme si. V půlce prosince, když jsem měla svátek, jsem přišla do práce a na stole byla lahev vína. V tom ke mně přistoupil šéf a popřál mi, dal mi pusu na tvář a šel. Vzala jsem do ruky lahev, abych zjistila, co budeme večer bumbat a lahev byla podezřele lehká. Koukám na ni zblízka a ono to nebylo sklo, ale plast :-D Don Simon v plastu, to se panečku šéf rozšoupl, 39 Kč včetně DPH prosimpěkně :-D Ale darovanému koni, že, do svařáku by to třeba šlo…. Uplynulo pár dnů a někdo zvoní, jdu otevřít a tam pan Indruch. "Ahoj Lucinko, tak jak ti chutnalo?" Hledím na něj, jak to myslí. "No to víno, dali ti ho? Oni ti ho nedali?" "To víno? To víno bylo od vás?" "No jasně, si někde běhala, tak jsem ho dal klukům, ať ti ho předají." :-D Tak jsem si, mimo jiné, v tu chvíli vzpomněla, jak mi před 2 lety šéf dal nový telefon a říkal u toho - to máte k narozeninám, svátku, i k vánocům. Že to myslel vážně, a to nejen v tom roce, ale už napořád, jsem se přesvědčila letos před vánoci, když jsem mu tady nechala tašku s dárky pro něj i jeho ženu, a on mi po svátcích přišel potřást rukou a to bylo všechno. No nevadí :-D Nicméně, odvahu otevřít toho plasťáka a vypít ho, jsem ještě nenašla, ale říkala jsem si, že jako nevhodný dárek, třeba pro šéfa k svátku, se bude hodit :-D No, a dnes jsme se potkali s panem Indruchem v novém roce poprvé. "Jeee, Lucinko, děkuju za dáreček, stav se za mnou někdy. Jak se máš? Už si ochutnala to víno? Bylo dobrý viď. Co šéf, už ti přidal?" Zarazí se, kouká na mně a povídá velmi důrazným, takovým tím otcovským kárným hlasem - "Co sis to dala do nosu ty drndo?"(piercing) :-D Pane Indruch, to už tam mám 20 let :-D V tom vystrčí z okýnka svou šedivou hlavu důchodkyně, paní Strolená. "Milane ty vole, ty už si taky hovno pamatuješ."
 

Ztratil se... Kdepak je?

15. prosince 2017 v 8:11 | Tornádo Lů
Protože vím, že se dá najít na sociální síti úplně všechno, od ztraceného pejska, přes dětskou rukavičku až po dívku z autobusu, která se usmála na chlapce s červenou šálou, musím to zkusit.
Mně se totiž ztratil kamarád. Byl to vlastně už člen naší domácnosti. Měl svoje místo v předsíni a kamkoli jsem šla, byl se mnou. A teď je pryč. Možná, že se někde doma schovává, ale kdyby byl někde venku…
Je zima a vítr a on má na sobě jen tógu. Prosím vás, kdybyste ho kdekoli viděli, nesmějte se jeho velkým uším a raději mu půjčte něco na sebe, ať nenastydne, a pošlete ho za mnou. Je pravděpodobné, že nedošel daleko a pohybuje v okolí Prahy 2 či 10.
Slyší na jméno Dobby. Měří asi 5 cm a je vinylový. Chybí mi a klíče se na něho také pořád ptají....
Poznávacím znamením je ponožka v jeho ruce a dírka v hlavě, díky které si zřejmě nepamatuje adresu trvalého bydliště.
Předem moc děkuji.
PS: Jestli ho našlo na ulici nějaký malý smrádě a teď si s ním doma hraje, tak ať ho kouká okamžitě navalit a o hračku si napíše ježíškovi!! Usmívající se

A léta běží vážení

7. prosince 2017 v 11:26 | Tornádo Lů
Také si všímáte, jak všichni okolo vás stárnou?
Nejvíce je to vidět na dětech - "Pamatuju si ji, jako takhle malinkou; Podívej na něj, jak už je velký; Rostou jako z vody,…."
Nebo potkáte dávného přítele, zahlédnete známou osobnost v televizi. "Tyjo, ten už je starej. Kolik už jí je, ta vypadá. Hele, ten Franta zestárnul viď,..."
Minulý týden jsem v tramvaji potkala jednoho zpěváka. Ješkovivoči, jak já ho milovala. Vždycky byl hodně extravagantní, ne zrovna typ vystylovaného metrosexuála, ale charisma z něj stříkalo a holky šílely. Já teda určitě. Tolik erotických snů…. Co já s ním všechno prožila, lidi zlatý…. Smějící se A teď tu byl, v tramvaji. Všimla jsem si ho, když jsem vystupovala a řekla si jen - "hleďme na něj, vypadá jako obyčejný pán, co jede z práce."
Nicméně, se mi díky tomu setkání, o něm dnes zase po letech zdálo. Čekala jsem, jako obvykle, divoký sex, jenže… Léta běží vážení a muži v jeho věku už prý mívají problémy s erekcí a tak dnes poprvé, za těch 15 let, z toho nakonec nic nebylo. to je konec…. Usmívající se
Stárnou prostě všichni, ve dne i v noci. Zaplať pánbůh, že všichni, kromě nás samých, tak ať nám to naše mládí, vydrží co nejdéle
 


No, stane se :-)

1. prosince 2017 v 10:45 | Tornádo Lů
Taky milujete, když se vám něco z nákupu vykydne do nákupní tašky, batohu, do kabelky? Taky nepochopíte, že přesto, že v kelímku chybí s bídou centilitr, máte upatlané úplně, ale úplně všechno??? Já si dnes vzala na sváču kyšku :-D To bylo překvápko :-D Otevřu v kanceláři batoh a mám - bílá jablka, bílý ovocný jogurt, bílé klíče, mám i bílou černou peněženku. Je to všude :-D Na všech kartách, všechny mince, bílá občanka, rozmáčené účtenky, bílý je vlastně celý batoh. Dobré ráno!!! :-D Samozřejmě, je to lepší varianta, než třeba hořčice. Vždy, když mi pokladní nabízela mikrotenový sáček, nechtěla jsem ho. Po tom, co byla hořčice úplně všude a zvedal se mi žaludek ještě dva měsíce, jen když jsem šla okolo stánku s hotdogy, si ho beru vždycky :-D
Vrchol všeho ale asi nastal, když jsem jednoho rána jela do práce. Dám si, tak jako každý den, batůžek na klín a čtu si, koukám z okna, poslouchám muziku, nejsem si jistá, co jsem přesně dělala, nicméně si dost dobře pamatuji, jak mně praštil do nosu ten závan zvětralého piva. Přede mnou nikdo neseděl, bylo tedy jasné, že smrad jde zezadu. Mám za prvé dost citlivý nos a za druhé velkou averzi k alkoholikům, možná proto všechny ty jejich výpary cítím na sto honů. No, a tohle byla jasná známka, že se mnou jede někdo, kdo v noci vypil 15 piv nebo si dal bráníček místo snídaně. Podívala jsem se na hodinky a bylo 6,45. 6,45 ráno a už je někdo nalitej, příšerné… Nevydržela jsem to a otočila se. Seděla tam paní, tak kolem 60. Vypadala na první pohled docela normálně, byla upravená, hezky oblečená, no ale víme, jak to chodí že?! S těmi tajnými alkoholičkami… Otočila jsem hlavu zpátky a kroutila s ní ze strany na stranu s výrazem fuj, styďte se! Pořád jsem to cítila, nemohla jsem tam zůstat a čichat ten pivní dech, musela jsem si od ní odsednout. Sedla jsem si přes uličku o pár židlí dopředu, ale pořád jsem to cítila, úplně mi to zalezlo do nosu, otevírám okno. "Taková stará a chlastá." Žbrblám si polohlasně. Už abych vystoupila... V práci zapnu konvici s vodou a jdu si vyndat čaj. To snad není možný, pořád to cítím, to se toho celý den nezbavím?! Vyprávím zážitek kolegovi a láteřím, jak bych ji hnala na léčení, takhle smrdět od božího rána… Otevřu batoh a smrad se stokrát zintenzivní. Co to je??? Kulím oči, vyndávám veškerý obsah na stůl a pak… Dole, na samém dně vidím… Rozmáznuté droždí, co jsem koupila včera na vánočku a zapomněla ho vyndat…
Tímto bych se chtěla paní z tramvaje číslo 22 omluvit…

Rodinná kadeřnice

14. listopadu 2017 v 8:40 | Tornádo Lů
Vzpomínáte si, jak jsem loni v létě udělala málem z taťky punkáče? Dal mi tehdy do ruky strojek a řekl "Neboj se, nástavec nepotřebuješ, je to nastavený, stříhej." A tak jsem mu zajela do vlasů, od týla směrem k uchu a zjistila, že sice nastavil, ale asi tak na 3 mm :-D Skutečně jsem se tehdy málem počůrala smíchy, protože jsem mu to musela samozřejmě stejně udělat i na straně druhé. Vyjet se strojkem výš, chodil by chudák v pětasedmdesáti s čírem :-D Naštěstí, to tak nedopadlo a vlasy rychle dorostly… Vzpomněla jsem si na to teď o wk, protože mamka chtěla obarvit vlasy... Dělám to už léta, no problém. Dávám jí tam pořád tu samou značku, jen někdy odstín trošku změníme, aby se neokoukala. Jenže, teď jsem vzala barvu, co jsem měla doma na sebe, fialovou. Kadeřnice mi tehdy slíbila zářivou fialovou, odbarvila mne, obarvila a prd. Fialová byla, ale tmavě, tak jako bordo, prostě nuda nuda, šeď šeď a zklamání. Když jsem s ní napatlala mamku, všimla jsem si, že má nezvykle světlou barvu, takovou jako zářivou. Cukaly mi koutky, ale nechtěla jsem ji děsit. A tak tam tak chodila po bytě, a že se těší, jak bude zase krásná, jak ty šediny už byly hrozné... a tak jsem to nevydržela a špitla, že doufám, že to nechytí tak, jak to teď vypadá... Teprve se šla podívat do zrcadla. Chudinka, vykulený oči :-D že co to je, že takhle nemůže jít přeci ven. "Klid mami klid, to nebude tak zléééé." No, bylo :-D přesně takhle jsem si barvu představovala tenkrát na sobě.Z mamky se stala rázem cool pink grandma :-DAkorát, že ona není odvážná, je spíše konzervativní, a tak jsem jí v tom nemohla nechat, a včera obíhala drogerie a sháněla, čím to napravit. A už mi nesvítí, kočička. Nicméně, kdybyste chtěli nějak zmodernizovat své rodiče či prarodiče, neváhejte mne prosím kontaktovat

Pospíchej pomalu

6. listopadu 2017 v 7:50 | Tornádo Lů
Včera jsem si říkala, že byl takový klidný den, že vám snad ani nebudu mít co napsat. Chyba lávky… Jak by řekla teta Kateřina - nechval dne před večerem :-D
Šla jsem venčit pejska, díky zimnímu času už byla tma, dostala jsem žížu nebo co, tak jsem si řekla, že to vezmu přes blízkou vinotéku a doplním zásoby. Máme tam u nás, už několik měsíců rozkopané koleje. Nejen, že tudy nejezdí tramvaje a jsou výluky, teď už nemohou projet ani auta a procházet to pěšky, je, jak jsem včera zjistila, skoro o život. Fáborky tam sice někde jsou, ale obchůzka je dlouhá a tak tam všichni stejně lítají ve výkopech, aby si těch pár minut ušetřili, a to včetně mně. A tak jdu, hooopnu do kolejiště, udělám krok, druhý a začnu se propadat. Co to do prd.le je? Jak se zvolna nořím do šedé hmoty, dochází mi to. Čerstvý betoooon. Úplně se mi vybavila scéna s Atrejem, jak mu v bažině umře ten kůň. Akorát že místo koně s otěžěmi jsem měla psa na vodítku. No vyhrabali jsme se odtud, chtěla jsem boty utřít na malém trávníčku, ale pak mi došlo, co by se mi na boty nabalilo ještě navíc, a tak jsme paní ve vinče udělali trošku bordel na podlaze, zpátky jsme šli oklikou a půl hodiny jsem pak doma čistila tenisky a psa. Takže jedna dobrá rada na závěr - pospíchej pomalu Usmívající se

Jak si užít volno

2. listopadu 2017 v 10:01 | Tornádo Lů
Tak jsem si vzala dva dny dovolené, abych to všecko stihla a taky že jo, stihla jsem všecko, krom toho, co se má dělat o dovolené, tedy odpočívat. Nevadí...
Krom klasických povinností jsem stihla například i vlasovou údržbu. Když mně dnes ráno viděl šéf, povídá "Vy máte nějaký nový tedleten, žejo, účes?!" "jj, dávaly jsme zelenou, hned na začátku jsem hlásila kadeřnici, ať to s tou barvou nepřehání, abych vás moc nevyděsila." Mně prej hned tak něco nevyděsí, smál se…. Protože mně musela nejdříve odbarvit a bylo jasné, že tam strávím hodně času, mohly jsme si v klidu podrbat. Známe se už dlouho a tak hovoříme o všem možném, co doma, co její trápení se synem, že sháním byt atd atd. Když peroxid zapůsobil, vlasy opláchla, a když sundala před zrcadlem ručník, vyprskly jsme obě smíchy. První co mně napadlo, bylo, že vypadám (bez urážky) jako ty cigánky, co se odbarvují na blond. Než jsem to stačila říct, povídá mi "To si takhle nechte a běžte na sociálku, uvidíte, jak rychle budete mít byt."
Také jsem byla na zubním... Abych to vysvětlila. Když jsem byla malá, měli jsme na základce sadistickou zubařku. Ze strachu, že mi bude dělat něco jiného, než to její otevři pusu, vííííc, vííííííííc a natrhne mi něco jiného, než koutky, se mi kazivost zubů zastavila a já jsem, ve svých 37 letech stále bez plomby…. Jenže, tuhle mně začal bolet zub. Mně?! Zub. Bolí? Já to nemohla vůbec pochopit. Týden jsem se s tím smiřovala a až po dalším týdnu jsem se odhodlala zavolat tam. "Ordinace zubní lékařky prosím." "Dobrý den, tady Lucie, nevím, jak vám to mám říct, je mi to takové žinantní, ale… Mně bolí zub." Ačkoli mně zdravotní bratr vyřídil od paní doktorky pozdravy a z dálky jsem slyšela, jak říká - "uklidni jí", zcela klidně jsem na smluvenou prohlídku nešla. Raději jsem nesnídala, kdyby mně musela dát narkózu. Ale nestalo se tak. Kaz to není, je to sklovinou. Ptala se mně, jestli v noci neskřípu zubama. V noci ne, pomyslela jsem si, ale možná někdy vzteky. A že prý, kdybych to jako dělala pravidelně v noci, nechala by mi udělat chrániče. "Nebojte, jsou o trochu menší, než mají hokejisti…. Hele úplně se vidím. Jako by nestačilo, že když ráno svítí slunce, beru si takovou tu masku na oči, že když přítel chrápe, musím použít ucpávky do uší a ještě si budu strkat do huby chrániče. To bude pohled pro bohy. A tak s úlevou, že zůstávám i nadále zázrakem přírody, kterak mně nazývá můj bratr, bez vrtání, se odebírám do fitka. Po tréninku se těším, jak namožené svaly uvolním ve výřivce, která je zde k dispozici. Převléknu se do plavek a šupajdím zvesela užít si ten zasloužený relax…. Koukáte na detektivky? Takže víte, jak vypadá mrtvola, kterou vyloví po dvou týdnech z řeky?!Tak přesně ta tam ležela. Obrovský nafouklý plešatý dědek s šedivými chlupy na hrudi. Hýbal se, ale to mohly způsobovat rotační trysky. A bylo po relaxu. Abych se probrala ze šoku, skočila jsem šíbru do bazénu, nechala v něm trochu své nové, zelené barvy a šla domů…
A to je pro dnešek vše přátelé, tádýdádydádydá

Nemocný má ležet a nic nedělat

18. října 2017 v 8:19 | Tornádo Lů
Minulý týden mi přišla zpráva, která mně šokovala. Stálo v ní - "zlatíčko, kde máme doma žehličku?" Byla jsem jako opařená… V naší domácnosti totiž žehličku nepoužívám ani já, maximálně v případě sebeobrany, takže jistě chápete, že slyšet tohle od chlapa, mně vyvedlo z rovnováhy. Popsala jsem mu místo určení a čekala, co se bude dít. Přišla úleva a salva smíchu, když mi jako odpověď přišel obrázek, kde jakási paní připravuje žehlené maso Usmívající sePřítel to naštěstí vážně nemyslel, ale ta paní ano. Doma prý běžně balí maso do alobalu a radí ostatním na sociální síti, kolik minut žehlit flákotu z každé strany a čím ho okořenit aby bylo dobré. Masakr.Což mne přivádí k tomu, vám popsat naše víkendové vaření. My maso teda doma nežehlíme, vaříme oba dva a troufám si říci, že dobře, akorát, že já teď, s tou chcípavkou můžu vařit třeba dle J. Olivera a bude to chutnat jako Babicova dobrota, neboť prostě vůbec nic necítím. Chuťové pohárky přestaly plnit svou funkci a nos používám jen sporadicky. Takže se jal nedělního oběda on. "Udělám Burgery." "Super." Rozhodli jsme se nekupovat mleté, ale namlít si maso sami. Jenže ejhle, nemáme mlýnek. "Zkusíme robota!" zahlásil přítel z kuchyně. "Dobře, ale prosím tě, musíme na něj opatrně, byl drahej, abychom ho nezničili, já to maso udělám a ty pak doděláš ten zbytek ju?" "OK" Opatrně, dle přesného návodu použití jsem maso rozmixovala. Dopadlo to dobře. Maso se pěkně, najemno nasekalo, mixer vydržel a oběd byl luxusní. A pak přišel večer a kuchyň jsem obsadila já. Dala jsem vařit brambory a připravovala brokolici. Po nějaké době jdu zapálit druhou plotnu, a jak hnu s hrncem, tak vidím, že nehoří pouze plamen hořáku, ale taky nějaká bílá placička ze které čouhá kovový chcaplík… Než mi došlo, že bych měla hasit, tak na to čučím a přemýšlím, co to asi je. Po sfouknutí plamene mi dochází, že je to kus robota. Ano, toho robota, o který jsem se dopoledne tak bála. To se může stát snad jen mně. Já, já, která cítím všechno na sto honů, tu teď šňupu deset minut umělou hmotu a nic. Ještě, že mně nenapadlo něco upéct, v té naší zhasínací plynové troubě, to bychom se při neděli asi pěkně vyvětrali, nebo spíše vylítali. I s půlkou baráku Usmívající seTakže prosím vás, dobrá rada na závěr. Když jste nemocní, nic nedělejte. Nejen, že to pak stejně nikomu nechutná, ale může to být i životu nebezpečné Usmívající seNo a já jdu hledat manuál, neboť se obávám, že jestli ho nenajdu, robota můžu vyhodit. Nevím, jestli by z téhle fotky servisáci pochopili, jakou že to součástku chci vyměnit.... Hezký den všem

Lékařská praxe

12. října 2017 v 7:44 | Tornádo Lů
Já a doktoři…
Kdo mně zná, tak ví. Kdo ne, tak vězte, že když nemusím, tak tam nelezu, tiše si trpím a snažím se pomoci všemi dostupnými prostředky a do ordinace se pak odplazím, když už nic nezabírá a je už skoro pozdě.:-D A co si budeme povídat, taky z nich mám strach.DV ordinaci se většinou měním ve vystrašené 4 leté dítě také vyžaduji, aby se tak ke mně chovali Usmívající se:-D A když jde do tuhého, tak to hlásím hned v čekárně, že se bojím.-DTeď mně už týden brní ruka. Ubezpečila jsem sebe sama, že to není mrtvice, neboť nemám jiné příznaky, že to bude tou krční páteří, která mně pekelně bolí a rozhodla se vyrazit na neurologii….
Sedím v čekárně a najednou zevnitř slyším podivné zvuky. Nebyl to datel. Bylo to ťukání mechanického psacího stroje. V tu chvíli jsem chtěla utéct, protože kdo ještě v dnešní době používá psací stroj? A pak přišlo Dejavu. Já už tohle zažila, přesně tohle, sedím v čekárně, ťuká psací stroj a já chci utéct…
Nestihla jsem to, vyšla sestra a pozvala mne dál. "Co vás přivádí." Ptá se mně stará paní doktorka v pleteném svetru. Alespoň je to familiární a syndrom bílého pláště je potlačen.:-D Vyprávím, co mi je. "Dávala jste si na to něco? Jen teplé suché obklady a chilli mast. "Žádné léky?" Ne. Ani na uvolnění svalů?" "Ne, já moc ty prášky jíst nechci." "Hmm." Přistoupí ke mně zezadu a otočí hlavou, ozve se křupnutí, sestra se lekne. Na druhou stranu hlavu neohnu, tudíž jen syknu bolestí. Slyším lékařku, jak říká - "ale odkřupnout se umíte sama ne?!" (tak co sem lezete) Koukám na ní - "no to umím, ale nepomáhá to!" Vidím, jak píše zprávu, začíná větou - suché teplo bez efektu, léky nebere zásadně! A v tu chvíli mi to došlo. To není dejavu. Rozhlédnu se po ordinaci. Nojo, já už tu byla, kdysi dávno, s bolestmi zápěstí. Najednou se mi vybavilo, jak jí bylo divné, že neberu léky, když mně něco bolí. Když jsem jí řekla, že neberu léky, protože nevím, co mi je a na co tedy mám brát léky, když nevím, jestli jsou to šlachy, karpál nebo ganglion, divila se ještě víc, že si teda neberu alespoň ten ibalgin?! "Najděte si rehabilitaci. Aby to bylo na neurologii, nesměla byste těma prstíčkama hýbat vůbec, ale upozorňuji, že tady na Praze 2 je to úplně plné, nicméně poukaz vám platí po celé ČR. Sestro, dejte ji nějakou beletrii. Na shledanou."
Sedím v čekárně, rozdýchávám situaci a hledím na brožurku "cvičení při bolestech páteře" Nic proti té paní, co je na přední straně nemám, chraň bůh, devadesátky mám v živé paměti, ale… Za prvé, se netváří, že by jí to pomohlo Usmívající se:-D a za druhé jsem asi čekala maličko jiný přístup Mrkající;-) No nic, tak já si jdu najít nějakou tu rehabilitaci, když to mám na celou ČR, tak asi začnu třeba v Budějkách, ať se taky někam podívám Smějící se:Odpoledne si dojdu koupit trikot, zavolám mamce, by mi upletla návleky na lýtka a dám se do cvičení

pan Podzim

10. října 2017 v 7:38 | Tornádo Lů
Podzim
Máte ho rádi? Já na něm miluji ty barvy. Když je venku jasno, procházím se a vidím tu rozmanitost, když má ještě slunce sílu a maličko hřeje a padající listí voní,… Usmívající se:Ale pak, když se obloha zatáhne, pořád prší, fouká a je zima, to mi začíná tuhnout úsměv, a ubývá energie. Přiznávám, že se na nadcházející období temna vůbec netěším a musím si vymyslet nějakou domácí činnost, abych se zabavila, když nebudu moci dlouho běhat po venku, když se zelená barva na čas ztratíze světa…
A tak, aby mne optimismus neopustil, dost vážně přemýšlím o tom, že si koupím holínky. A pokaždé, když bude venku lejt, si je prostě obuji a půjdu skákat do kaluží Smějící seJe totiž možná pravda, že všechny naše problémy začaly ve chvíli, kdy jsme do nich přestali skákat a začali jsme se bát, že se zašpiníme. Mrkající;-)
A já vám chci popřát krásný podzim, bez smutků, abyste si vždy našli nějakou radost. A také, aby nikdo z vás nebyl sám, protože když jsou dva, nemusí se bát ani té dlouhé protivné zimy a můžou se spolu zahřívat, nejen fyzicky, ale i slovy, city a pozorností.

Kam dál