Skřítek neposeda

21. března 2018 v 9:27 | Tornádo Lů
O víkendu mi psal kamarád. Klasika. Jak se máš, co děláš… Tak píšu, že jsem zrovna uklidila po psovi, že na něj jde už jaro. Líná jako prase. A co budu dělat potom, blablabla. Odpověď mně velmi pobavila, bylo v ní - Ty a líná? Vždyť ty makáš pořád,…. :-D
Tak abychom si to vysvětlili, náš Kuba líná jako prase, já líná jako prase nejsem :-D Furt musím něco dělat. Sednout si, například doma ke knize, je pro mě nemyslitelné :-D (I když o tom někdy, když jsem unavená, tajně sním) :-D Jsem prostě skřítek neposeda spíš než líná :-D Takže, po tom, co jsem všechno zařídila, zabalila, přestěhovala, vybalila a uklidila :-D jsem zjistila, že si musím najít nějakou další činnost.
Mimochodem, znáte to, jak voní nový byt, jak se člověk snaží, aby si tu vůni novoty dlouho udržel… A já si blbec koupila na spaní kozlík :-D Znáte kozlík lékařský? Super bylinka, pomáhá, ale smrdí jak bolavá noha a to doslova :-D Koupila jsem si tenhle sypaný čaj, obsah vysypala do zavírací skleničky, zavřela ji, a sáček hodila do chodby k tříděnému odpadu, že až půjdu druhý den do práce, cestou to hodím do kontejneru. Jenže… jsem šla večer s Kubou, vlezu do předsíně a praštil mně takový smrad, jak když ke mně na návštěvu přišlo stádo týden nemytých ukrajinců, přísahám, že jo :-D z jednoho sáčku :-D Takže jsem do konťáku mazala ihned a večer větrala a modlila se, aby nikdo nepřišel, protože bych byla za hustou smraďošku, to nevysvětlíš :-D
No, a protože bylo už vyvětráno, vybaleno a uklizeno, musela jsem si najít další činnost. A tu jsem si vzpomněla na tu truhlu. No přece tu truhlu, co chci už asi 2 roky zrenovovat. No, zrenovovat. Abych to vysvětlila… Kde se vzala, tu se vzala, nevím už přesně kde, stará truhla. Byla zelená a oprýskaná, ale jinak jí nebylo nic a já se úplně viděla, jak si do ní ukládám sáčky s čerstvě nasušenýma bylinkama… Táta se mi tenkrát nabídl, že jí dá do kupy a já zcela neprozřetelně souhlasila. Jenže, s naším tátou je to těžký, ačkoli mu řeknu představu, přebere si to po svém a po svém to taky všecko udělá. A tak výsledný efekt u mnohých jeho činností, je takříkajíc na mrkev či rovnou na zabití…. Truhlu slíbil, dle mých instrukcí oškrábat a natřít bezbarvým lakem, aby pěkně vynikla přírodní barva dřeva. Po nějaké době zahlásil, že truhla je hotova. "To budeš koukat!" A já koukala :-D :-D asi 10 minut jsem z ní nemohla odtrhnout oči a dalších 10 hodin to prodýchávala, nemohouc se rozmyslet, zda plakat nebo se smát. Truhla byla natřena žlutohnědou, průjmovou barvou minimálně ve dvou vrstvách, zevnitř natřená nějakou srajdou, která strašně smrděla, nepamatuju si ten název, nějaký lak, bo co, ale smrdí to hrozně, tak jako zatuchle, a ani teď, po 2 letech to nevyčichlo. Hrůzaděsautrpení, takže jsem se nakonec myslím rozplakala, neboť mi bylo jasné, že do ní už bylinky nikdy nedám. Strčila jsem jí do rohu, hodila přes ní hadr a dovnitř dala uzavřené sklenice, do kterých se smrad nedostane.
A tak jsem si na ní předevčírem vzpomněla. Koupila si smirkový papír a hurá na to. Po hodině dření smradlavého laku, jsem litovala, že jsem do odpoledního cvičení zapojovala ruce, po dvou hodinách mi šli už ruce upadnout, na zpoceném těle jsem měla nalepený prach, efekt to nemělo absolutně žádný, bedna pořád smrděla a já začala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Usoudila jsem, že pro dnešek toho bylo dost a odešla ucpat odpad do sprchy a spát. Včera jsem se jala pokračovat. "Zkusím vrchní stranu, ať vidím nějaký výsledek." Řekla jsem si odhodlaně. Po hodině a půl mne už bolela celá Lů, takže jsem vstala, vzala kapesník, a když vysmrkala celou partu želvích ninjů, skanula mi slza dojetí, že jsem se dostala konečně na zelenou barvu. :-D Ale když jsem se pak už znova nosem nenadechla a rozhlédla se po včera uklizené kuchyni, jak je na všem ten lehký žlutozelený poprašek a na zemi spoušť, přišlo dejavu - mám se smát anebo brečet? :-D
Teď jsem ve fázi, kdy přemýšlím, jestli
a) počkat, až bude pěkně, vzít ji na dvůr a dodělat to takhle pracně a statečně, ale na čerstvém vzduchu, abych mohla dýchat :-D
b) Půjčit od někoho brusku a doufat, že si neublížím anebo
c) Vysrat se na to, nechat to takhle a vrátit tam ty zavírací sklenice :-D
 

It specialistka

10. března 2018 v 6:34 | Tornádo Lů
Poslední, co mi chybělo ke spokojenosti, po tom, co řemeslníci hlásili, že: světla svítí (to nemusíte hlásit, to přece vidím), pračka pere, sporák hoří a trouba troubí, bylo zapojit internet. Sice ještě nemám notebook vrácen z reklamace, neboť si to ti dobráci nechávají, až uplyne zákonná lhůta 30 dní (přesto, že mi už před 14 dny volala paní ze servisu, že pokud si chci zachránit nezálohovaná data, posílá mi ntb zpět a opravím si ho továrním nastavením sama) :-D Jenže, jsem si při tom čekání uvědomila, že až mi net zapojí, stejně nebudu vědět, jak si k tomu připojit wifinu. Ve starém bytě jsem to totiž nezapojovala já a na tyhle věci jsem prostě úplně tupá. Začala jsem tedy hledat návod, jak na to :-D "Hrozný, to nezvládnu!" :-D stěžuju si kamarádce, která mi řekla, že bude lepší pořídit si modem rovnou s wifinou. "To je nápad!" :-D Ještě, že tu holku mám, obzvláště v této době, kdy je hlava přetlakovaná a víceméně nefunkční. Teď jsem si v práci na dílně, při pohledu do odpadkového koše vzpomněla, jak nám táta vždycky nadával, když jsme přinesli ze školy pětku, že máme v hlavě jenom piliny. Stojím nad tím košem, koukám na jeho obsah a říkám si, jestli jsem se nějak nešetrně neohnula, a nejsou to ty moje :-D No nic, volám tedy technikovi, který měl přijet, jestli by ho nemohl vzít rovnou s sebou. "No to nejde, to musíte objednat, zavolejte si zákaznický servis." "Halooo, potřebovala bych wifi modem, prosím pěkně." Ale, vy máte modem s wifi!" :-D "cože?" :-D "Ano, máte ho." Ten výraz, když si uvědomíte, že jste pravděpodobně opravdu úplnej debil, je k nezaplacení a představa, že se na mně bude koukat stejně i ten technik, až to zjistí, byla taky príma. Tak to snad abych si domů přitáhla odněkud ruční psací stroj, vzala si pracovní, starou, tlačítkovou nokii a požádala ho, aby mi tam ten internet nějak natáááááhnul, že nevím jak :-D Ať ví, s kým má tu čest :-D Zpátky na stromy vážení :-D Technik přijel a internet nezapojil. "Ale paní od vás říkala, že s tím nebude problém, že tady už internet byl" "Nojo, paní od nás vám řeknou cokoli, tady to nejde, to se musí natáhnout od sousedů, blablabla, už ho neposlouchám, a modří už vědí, jaký se mi ve tváři usadil výraz… :-D "Já za to ale nemůžu slečno, já dělám, co můžu." Špitnul technik, když mně viděl. "Hmmm." :-D Jediné pozitivum bylo, že když odcházel, kouknul se na modem a řekl mi, že v něm žádnou wifi nemám, že paní ze zákaznického centra ví prd, a že přiveze při druhém pokusu o připojení modem nový, aby mi alespoň něčím udělal radost, což včera skutečně udělal. Hned ve vchodu do domu se mně ptal, zda už mám lepší náladu :-D a přivedl si na pomoc kolegu. S ním v zádech byl tak statečný, že se osmělil a třikrát mi řekl, že mi to sluší a nakonec mne pozval na kávu. Jeho odvahy si sice cením, nicméně šťastný konec to má jen pro mě. Net funguje, wifi sviští a tak vám můžu zase psát a posílat blbosti. Tak se těšte :-)

Říká se, že je lepší vyhořet

2. března 2018 v 12:43 | Tornádo Lů
Předevčírem jsem si potřebovala zabalit věci z kuchyně, nádobí atd. O Wk se totiž stěhuji, takže asi chápete, jak to probíhá - doma a taky uvnitř mé hlavy. Mám toho tolik, že kdyby má hlava teď nebyla jako pátrací balón, tak vůbec nevím, kde mi stojí :-D Například dneska ráno mi přišla upomínka, že jsem nezaplatila internet, zato mobilnímu operátorovi jsem zaplatila dvakrát :-D Šílený. V kuchyni, ve "starém" bytě, kde nefunguje topení, byla taková zima, že jsem byla opravdu ráda, když jsem při balení našla v proutěném koši, mezi bramborami, dýni Hokaido, a tak jsem jí hned strčila na pekáč a "zatopila" v plynové troubě, díky čemuž jsem si nejen mohla zabalit, ale měla jsem i večeři. Zabalila jsem si šikovně už skoro všechno nádobí a tak teď po každém napití či jídle, se musím okamžitě chopit houbičky a jaru, neboť není s čím jej měnit. Pořád otevírám šuplík a sahám do příborníku, není tam ani jedna lžička, není tam vlastně už ani ten příborník :-D ale pořád tam sahám, několikrát denně. Včera jsem už neměla co péct, neboť v rámci akce - zachraň jídlo, jsem skoro všechny použitelné potraviny, hlavně teda z mrazáku a lednice, přenesla v krosně do práce a uskladnila tam :-DKolegové jsou za ta léta zvyklí, že jím pravidelně, několikrát denně, ale když mně viděli, jak vybaluju ten velký batoh a láduju žraso na mrazák a do lednice, koukali na mne trochu nechápavě. Diskrétně mlčeli, ale výraz mluvil za vše :-D Včera jsem musela drobet vygruntovat kuchyň, alespoň tak na oko, aby byla schopna předání majiteli. Poté, co jsem zjistila, že na zimu v bytě nepomohou ani řádně nashromážděné tukové zásoby, teplé ponožky, tepláky a 2 mikiny, s kapucí na hlavě, musela jsem dojít pro přímotop. Aspoň jsem měla pohyb, takový step aerobik, jak jsem pořád lezla na židli a dolu, na schůdky a dolu :-D už teď mně všechno bolí a to pořád jenom balím. Co bude po wk krabicovém běhu po chodech, si moc raději nepředstavuji. Krabice, všude jsou krabice, po celém bytě, po celém miniaturním bytě přeskakuji krabice, kdo tam všechny ty věci nanosil, ví bůh. Chodím pro krabice už i k nám do obchodu. "potřebuji krabice" škemrám u paní, co doplňuje zeleninu. "To musíte na skladníka." "A kde je?" "To nevím, může být kdekoli, řekněte u pokladny, oni vám ho zavolají." Pokladní zvedne sluchátko a přes celou Billu se ozývá "Pan skladník k pokladnám, návštěva, opakuji pan skladník, návštěva." :-D Přijde pohledný mladík a překvapeně kouká na svou návštěvu :-D Já vlastně nejsem tak úplně návštěva, já chci jen krabiceeeeeeeeeeeeeeeeeeeee :-D Ještě, že jsem alespoň vypadala normálně, ne jako den před, kdy byly takové mrazy, že jsem lítala celý den v kapuci a z vyfoukaného účesu na hlavě se stala splihlá šišatá hlavička, díky čemuž mně na zastávce oslovila nějaká stará babka - mladý muži :-Drespektive přistoupila ke mně a říká "Slečno prosím vás." Pak se na mně podívala a říká "ježiš pardon, mladý muži." :-D mně poser, baba jedna :-D A tak se těším, že to po wk budu mít všechno za sebou, protože už je toho fakt moc, a až vyhodím a vybalím i poslední krabici, ve které bude tužidlo, fén na vlasy a šminky, bude zase dobře :-D Vám přeji hezký a klidný víkend
 


Přátelský potlach v práci

8. ledna 2018 v 11:54 | Tornádo Lů
Staříci mně dneska pobavili…
Potkala jsem dopoledne v podatelně pana Indrucha. Je to starší a moc hodný pán, známe se už léta tady z areálu. Vždycky, když se potkáme, prohodíme pár vět. Pokaždé, a je jedno, jestli se vidíme jednou za týden nebo za měsíc, se mně zeptá, jestli už mi šéf přidal. Vždy mi pochválí vlasy, šaty nebo mu musím ukazovat nové tetování :-D "To muselo bolet, to sis vytrpěla viď, ale další už si nedáš, slib mi to!" :-D Navštěvujeme se před vánoci, v jeho kamrlíku mi vždy naleje skleničku, popovídáme a popřejeme si. V půlce prosince, když jsem měla svátek, jsem přišla do práce a na stole byla lahev vína. V tom ke mně přistoupil šéf a popřál mi, dal mi pusu na tvář a šel. Vzala jsem do ruky lahev, abych zjistila, co budeme večer bumbat a lahev byla podezřele lehká. Koukám na ni zblízka a ono to nebylo sklo, ale plast :-D Don Simon v plastu, to se panečku šéf rozšoupl, 39 Kč včetně DPH prosimpěkně :-D Ale darovanému koni, že, do svařáku by to třeba šlo…. Uplynulo pár dnů a někdo zvoní, jdu otevřít a tam pan Indruch. "Ahoj Lucinko, tak jak ti chutnalo?" Hledím na něj, jak to myslí. "No to víno, dali ti ho? Oni ti ho nedali?" "To víno? To víno bylo od vás?" "No jasně, si někde běhala, tak jsem ho dal klukům, ať ti ho předají." :-D Tak jsem si, mimo jiné, v tu chvíli vzpomněla, jak mi před 2 lety šéf dal nový telefon a říkal u toho - to máte k narozeninám, svátku, i k vánocům. Že to myslel vážně, a to nejen v tom roce, ale už napořád, jsem se přesvědčila letos před vánoci, když jsem mu tady nechala tašku s dárky pro něj i jeho ženu, a on mi po svátcích přišel potřást rukou a to bylo všechno. No nevadí :-D Nicméně, odvahu otevřít toho plasťáka a vypít ho, jsem ještě nenašla, ale říkala jsem si, že jako nevhodný dárek, třeba pro šéfa k svátku, se bude hodit :-D No, a dnes jsme se potkali s panem Indruchem v novém roce poprvé. "Jeee, Lucinko, děkuju za dáreček, stav se za mnou někdy. Jak se máš? Už si ochutnala to víno? Bylo dobrý viď. Co šéf, už ti přidal?" Zarazí se, kouká na mně a povídá velmi důrazným, takovým tím otcovským kárným hlasem - "Co sis to dala do nosu ty drndo?"(piercing) :-D Pane Indruch, to už tam mám 20 let :-D V tom vystrčí z okýnka svou šedivou hlavu důchodkyně, paní Strolená. "Milane ty vole, ty už si taky hovno pamatuješ."

Ztratil se... Kdepak je?

15. prosince 2017 v 8:11 | Tornádo Lů
Protože vím, že se dá najít na sociální síti úplně všechno, od ztraceného pejska, přes dětskou rukavičku až po dívku z autobusu, která se usmála na chlapce s červenou šálou, musím to zkusit.
Mně se totiž ztratil kamarád. Byl to vlastně už člen naší domácnosti. Měl svoje místo v předsíni a kamkoli jsem šla, byl se mnou. A teď je pryč. Možná, že se někde doma schovává, ale kdyby byl někde venku…
Je zima a vítr a on má na sobě jen tógu. Prosím vás, kdybyste ho kdekoli viděli, nesmějte se jeho velkým uším a raději mu půjčte něco na sebe, ať nenastydne, a pošlete ho za mnou. Je pravděpodobné, že nedošel daleko a pohybuje v okolí Prahy 2 či 10.
Slyší na jméno Dobby. Měří asi 5 cm a je vinylový. Chybí mi a klíče se na něho také pořád ptají....
Poznávacím znamením je ponožka v jeho ruce a dírka v hlavě, díky které si zřejmě nepamatuje adresu trvalého bydliště.
Předem moc děkuji.
PS: Jestli ho našlo na ulici nějaký malý smrádě a teď si s ním doma hraje, tak ať ho kouká okamžitě navalit a o hračku si napíše ježíškovi!! Usmívající se

A léta běží vážení

7. prosince 2017 v 11:26 | Tornádo Lů
Také si všímáte, jak všichni okolo vás stárnou?
Nejvíce je to vidět na dětech - "Pamatuju si ji, jako takhle malinkou; Podívej na něj, jak už je velký; Rostou jako z vody,…."
Nebo potkáte dávného přítele, zahlédnete známou osobnost v televizi. "Tyjo, ten už je starej. Kolik už jí je, ta vypadá. Hele, ten Franta zestárnul viď,..."
Minulý týden jsem v tramvaji potkala jednoho zpěváka. Ješkovivoči, jak já ho milovala. Vždycky byl hodně extravagantní, ne zrovna typ vystylovaného metrosexuála, ale charisma z něj stříkalo a holky šílely. Já teda určitě. Tolik erotických snů…. Co já s ním všechno prožila, lidi zlatý…. Smějící se A teď tu byl, v tramvaji. Všimla jsem si ho, když jsem vystupovala a řekla si jen - "hleďme na něj, vypadá jako obyčejný pán, co jede z práce."
Nicméně, se mi díky tomu setkání, o něm dnes zase po letech zdálo. Čekala jsem, jako obvykle, divoký sex, jenže… Léta běží vážení a muži v jeho věku už prý mívají problémy s erekcí a tak dnes poprvé, za těch 15 let, z toho nakonec nic nebylo. to je konec…. Usmívající se
Stárnou prostě všichni, ve dne i v noci. Zaplať pánbůh, že všichni, kromě nás samých, tak ať nám to naše mládí, vydrží co nejdéle

No, stane se :-)

1. prosince 2017 v 10:45 | Tornádo Lů
Taky milujete, když se vám něco z nákupu vykydne do nákupní tašky, batohu, do kabelky? Taky nepochopíte, že přesto, že v kelímku chybí s bídou centilitr, máte upatlané úplně, ale úplně všechno??? Já si dnes vzala na sváču kyšku :-D To bylo překvápko :-D Otevřu v kanceláři batoh a mám - bílá jablka, bílý ovocný jogurt, bílé klíče, mám i bílou černou peněženku. Je to všude :-D Na všech kartách, všechny mince, bílá občanka, rozmáčené účtenky, bílý je vlastně celý batoh. Dobré ráno!!! :-D Samozřejmě, je to lepší varianta, než třeba hořčice. Vždy, když mi pokladní nabízela mikrotenový sáček, nechtěla jsem ho. Po tom, co byla hořčice úplně všude a zvedal se mi žaludek ještě dva měsíce, jen když jsem šla okolo stánku s hotdogy, si ho beru vždycky :-D
Vrchol všeho ale asi nastal, když jsem jednoho rána jela do práce. Dám si, tak jako každý den, batůžek na klín a čtu si, koukám z okna, poslouchám muziku, nejsem si jistá, co jsem přesně dělala, nicméně si dost dobře pamatuji, jak mně praštil do nosu ten závan zvětralého piva. Přede mnou nikdo neseděl, bylo tedy jasné, že smrad jde zezadu. Mám za prvé dost citlivý nos a za druhé velkou averzi k alkoholikům, možná proto všechny ty jejich výpary cítím na sto honů. No, a tohle byla jasná známka, že se mnou jede někdo, kdo v noci vypil 15 piv nebo si dal bráníček místo snídaně. Podívala jsem se na hodinky a bylo 6,45. 6,45 ráno a už je někdo nalitej, příšerné… Nevydržela jsem to a otočila se. Seděla tam paní, tak kolem 60. Vypadala na první pohled docela normálně, byla upravená, hezky oblečená, no ale víme, jak to chodí že?! S těmi tajnými alkoholičkami… Otočila jsem hlavu zpátky a kroutila s ní ze strany na stranu s výrazem fuj, styďte se! Pořád jsem to cítila, nemohla jsem tam zůstat a čichat ten pivní dech, musela jsem si od ní odsednout. Sedla jsem si přes uličku o pár židlí dopředu, ale pořád jsem to cítila, úplně mi to zalezlo do nosu, otevírám okno. "Taková stará a chlastá." Žbrblám si polohlasně. Už abych vystoupila... V práci zapnu konvici s vodou a jdu si vyndat čaj. To snad není možný, pořád to cítím, to se toho celý den nezbavím?! Vyprávím zážitek kolegovi a láteřím, jak bych ji hnala na léčení, takhle smrdět od božího rána… Otevřu batoh a smrad se stokrát zintenzivní. Co to je??? Kulím oči, vyndávám veškerý obsah na stůl a pak… Dole, na samém dně vidím… Rozmáznuté droždí, co jsem koupila včera na vánočku a zapomněla ho vyndat…
Tímto bych se chtěla paní z tramvaje číslo 22 omluvit…

Rodinná kadeřnice

14. listopadu 2017 v 8:40 | Tornádo Lů
Vzpomínáte si, jak jsem loni v létě udělala málem z taťky punkáče? Dal mi tehdy do ruky strojek a řekl "Neboj se, nástavec nepotřebuješ, je to nastavený, stříhej." A tak jsem mu zajela do vlasů, od týla směrem k uchu a zjistila, že sice nastavil, ale asi tak na 3 mm :-D Skutečně jsem se tehdy málem počůrala smíchy, protože jsem mu to musela samozřejmě stejně udělat i na straně druhé. Vyjet se strojkem výš, chodil by chudák v pětasedmdesáti s čírem :-D Naštěstí, to tak nedopadlo a vlasy rychle dorostly… Vzpomněla jsem si na to teď o wk, protože mamka chtěla obarvit vlasy... Dělám to už léta, no problém. Dávám jí tam pořád tu samou značku, jen někdy odstín trošku změníme, aby se neokoukala. Jenže, teď jsem vzala barvu, co jsem měla doma na sebe, fialovou. Kadeřnice mi tehdy slíbila zářivou fialovou, odbarvila mne, obarvila a prd. Fialová byla, ale tmavě, tak jako bordo, prostě nuda nuda, šeď šeď a zklamání. Když jsem s ní napatlala mamku, všimla jsem si, že má nezvykle světlou barvu, takovou jako zářivou. Cukaly mi koutky, ale nechtěla jsem ji děsit. A tak tam tak chodila po bytě, a že se těší, jak bude zase krásná, jak ty šediny už byly hrozné... a tak jsem to nevydržela a špitla, že doufám, že to nechytí tak, jak to teď vypadá... Teprve se šla podívat do zrcadla. Chudinka, vykulený oči :-D že co to je, že takhle nemůže jít přeci ven. "Klid mami klid, to nebude tak zléééé." No, bylo :-D přesně takhle jsem si barvu představovala tenkrát na sobě.Z mamky se stala rázem cool pink grandma :-DAkorát, že ona není odvážná, je spíše konzervativní, a tak jsem jí v tom nemohla nechat, a včera obíhala drogerie a sháněla, čím to napravit. A už mi nesvítí, kočička. Nicméně, kdybyste chtěli nějak zmodernizovat své rodiče či prarodiče, neváhejte mne prosím kontaktovat

Pospíchej pomalu

6. listopadu 2017 v 7:50 | Tornádo Lů
Včera jsem si říkala, že byl takový klidný den, že vám snad ani nebudu mít co napsat. Chyba lávky… Jak by řekla teta Kateřina - nechval dne před večerem :-D
Šla jsem venčit pejska, díky zimnímu času už byla tma, dostala jsem žížu nebo co, tak jsem si řekla, že to vezmu přes blízkou vinotéku a doplním zásoby. Máme tam u nás, už několik měsíců rozkopané koleje. Nejen, že tudy nejezdí tramvaje a jsou výluky, teď už nemohou projet ani auta a procházet to pěšky, je, jak jsem včera zjistila, skoro o život. Fáborky tam sice někde jsou, ale obchůzka je dlouhá a tak tam všichni stejně lítají ve výkopech, aby si těch pár minut ušetřili, a to včetně mně. A tak jdu, hooopnu do kolejiště, udělám krok, druhý a začnu se propadat. Co to do prd.le je? Jak se zvolna nořím do šedé hmoty, dochází mi to. Čerstvý betoooon. Úplně se mi vybavila scéna s Atrejem, jak mu v bažině umře ten kůň. Akorát že místo koně s otěžěmi jsem měla psa na vodítku. No vyhrabali jsme se odtud, chtěla jsem boty utřít na malém trávníčku, ale pak mi došlo, co by se mi na boty nabalilo ještě navíc, a tak jsme paní ve vinče udělali trošku bordel na podlaze, zpátky jsme šli oklikou a půl hodiny jsem pak doma čistila tenisky a psa. Takže jedna dobrá rada na závěr - pospíchej pomalu Usmívající se

Jak si užít volno

2. listopadu 2017 v 10:01 | Tornádo Lů
Tak jsem si vzala dva dny dovolené, abych to všecko stihla a taky že jo, stihla jsem všecko, krom toho, co se má dělat o dovolené, tedy odpočívat. Nevadí...
Krom klasických povinností jsem stihla například i vlasovou údržbu. Když mně dnes ráno viděl šéf, povídá "Vy máte nějaký nový tedleten, žejo, účes?!" "jj, dávaly jsme zelenou, hned na začátku jsem hlásila kadeřnici, ať to s tou barvou nepřehání, abych vás moc nevyděsila." Mně prej hned tak něco nevyděsí, smál se…. Protože mně musela nejdříve odbarvit a bylo jasné, že tam strávím hodně času, mohly jsme si v klidu podrbat. Známe se už dlouho a tak hovoříme o všem možném, co doma, co její trápení se synem, že sháním byt atd atd. Když peroxid zapůsobil, vlasy opláchla, a když sundala před zrcadlem ručník, vyprskly jsme obě smíchy. První co mně napadlo, bylo, že vypadám (bez urážky) jako ty cigánky, co se odbarvují na blond. Než jsem to stačila říct, povídá mi "To si takhle nechte a běžte na sociálku, uvidíte, jak rychle budete mít byt."
Také jsem byla na zubním... Abych to vysvětlila. Když jsem byla malá, měli jsme na základce sadistickou zubařku. Ze strachu, že mi bude dělat něco jiného, než to její otevři pusu, vííííc, vííííííííc a natrhne mi něco jiného, než koutky, se mi kazivost zubů zastavila a já jsem, ve svých 37 letech stále bez plomby…. Jenže, tuhle mně začal bolet zub. Mně?! Zub. Bolí? Já to nemohla vůbec pochopit. Týden jsem se s tím smiřovala a až po dalším týdnu jsem se odhodlala zavolat tam. "Ordinace zubní lékařky prosím." "Dobrý den, tady Lucie, nevím, jak vám to mám říct, je mi to takové žinantní, ale… Mně bolí zub." Ačkoli mně zdravotní bratr vyřídil od paní doktorky pozdravy a z dálky jsem slyšela, jak říká - "uklidni jí", zcela klidně jsem na smluvenou prohlídku nešla. Raději jsem nesnídala, kdyby mně musela dát narkózu. Ale nestalo se tak. Kaz to není, je to sklovinou. Ptala se mně, jestli v noci neskřípu zubama. V noci ne, pomyslela jsem si, ale možná někdy vzteky. A že prý, kdybych to jako dělala pravidelně v noci, nechala by mi udělat chrániče. "Nebojte, jsou o trochu menší, než mají hokejisti…. Hele úplně se vidím. Jako by nestačilo, že když ráno svítí slunce, beru si takovou tu masku na oči, že když přítel chrápe, musím použít ucpávky do uší a ještě si budu strkat do huby chrániče. To bude pohled pro bohy. A tak s úlevou, že zůstávám i nadále zázrakem přírody, kterak mně nazývá můj bratr, bez vrtání, se odebírám do fitka. Po tréninku se těším, jak namožené svaly uvolním ve výřivce, která je zde k dispozici. Převléknu se do plavek a šupajdím zvesela užít si ten zasloužený relax…. Koukáte na detektivky? Takže víte, jak vypadá mrtvola, kterou vyloví po dvou týdnech z řeky?!Tak přesně ta tam ležela. Obrovský nafouklý plešatý dědek s šedivými chlupy na hrudi. Hýbal se, ale to mohly způsobovat rotační trysky. A bylo po relaxu. Abych se probrala ze šoku, skočila jsem šíbru do bazénu, nechala v něm trochu své nové, zelené barvy a šla domů…
A to je pro dnešek vše přátelé, tádýdádydádydá

Kam dál