Černé tulipány

Čtvrtek v 8:27 | Tornádo Lů
Tak nám konečně vykvetly na zahradě černé tulipány. Když jsem byla malá holka, táta jich měl pár na zahradě, v té době to byla vzácnost a všichni sousedi z vesnice se na ně chodili koukat. Jeden rok ale už nevylezly. Ačkoli jsme je neměli už léta, táta o nich nepřestal mluvit. A dodnes, když kvetou všechny ostatní - bílé, růžové, červené a žluté, vypráví nám, jak měl od jedné nizozemské holky černé tulipány a jaká to byla krása…. A tak, když jsem loni byla na výletě v Holandském Keukenhofu, koupila jsem mu tam pytlík s jejich cibulkami. Nehleděla jsem na cenu, přece mu jimi udělám takovou radost… Zvesela jsem je vezla v batůžku, místo nejlepšího modelu z coffee shopu. S napětím a téměř jako svátost, jsem mu je předávala. A skutečně, v otcových očích se zalesklo, dojemná chvilka. Zasadili jsme je a celou zimu kolem nich napjatě chodili a modlili se, aby nezmrzly. Když zjara vylezly první lístky, skotačili jsme kolem záhonu, jako blázni Usmívající se Neumrzli, budou, budou, už brzy, budou….. A teď, konečně vykvetli! A tak se jimi musím pochlubit i vám. Je jich 29 a všechny - jsou červené... Překvapený
 

Velikonoce za dveřmi

13. dubna 2017 v 9:07 | Tornádo Lů
Tak, ačkoli to tak venku nevypadá, velikonoce jsou za dveřmi. Když jsem byla malá, jezdili jsme, celá rodina rok co rok na naší chalupu. Tři děti, táta, máma. Protože nás bylo hodně, byl zapotřebí velký proviant a neboť jsme neměli auto a jezdívali jsme vlakem. Táta měl epesní tašku RVHP, které říkal Fiátek. Takže vždycky narval jídlo do Fiátku a mazali jsme. (S tou taškou na kolečkách jsme si mimochodem užili spoustu legrace, když nás v ní mamka vozila, ale to táta nesměl vědět, to by byla mela) Když jsem byla úplně malá, pravděpodobně jsem chodila koledovat se sourozenci, ale upřímně řečeno, si to nepamatuji. Ale pamatuji si, že na dvoře, mezi kůlnou a dílnou, měla malou světničku jedna stará paní. Táta tenkrát koupil chalupu i s ní. Byla to hospodyně pana řezníka, který tam bydlel před námi. Žila tam od mládí, byla tam zvyklá, nikoho ani nenapadlo, ji odtud vystrnadit a tak tam měla, myslím, celkem spokojené a klidné stáří. Byla už hodně stará, moc hodná a měla zelený zákal, skoro neviděla... Bráchové mi řekli, že to její bílé oko je skleněné a že paní není vůbec žádná hodná, ale čarodějnice, co mně chce upéct, jako Mařenku. A tak jsem se jí tolik bála, že když za mnou chodila s čokoládou nebo na velikonoce s nádhernými kraslicemi nebo když mi chtěla dát chudinka stará, čerstvě upečený koláč, pelášila jsem od dveří, co mi malé nožičky dovolily… J Když jsem byla větší, bráchové už chodili sami a nám už zvonili pod okny malí, roztomilí koledníčci. Malými pomlázkami jen tak mávali před sebou, vždycky pěkně řekli koledu a do košíčků si vybírali ta nejhezčí vajíčka, jaká jsme jim před tím s maminkou obarvily. Některá byla s obtisky, jiná přírodní, barvená v cibuli, s lístky řebříčku nebo jetele. A jak šel čas, vajíčka jsme sice stále barvily, ale mnoho malých koledníčků už pro ně nechodilo. Chodily k nám holky od sousedů, třeba už v 5 ráno a čančaly jsme se před zrcadly, abychom se líbily klukům. Den před velikonočním pondělím, jsme si umyly vlasy a z ještě mokrých udělaly copánky, a šly spát. Ráno jsme se pak vzbudily, vlasy rozpustily a měly na hlavách buď afro nebo trvalou, to podle kvality a hustoty vlasů :-D :-D :-D A tak pak přišli místní mladí chlapci, ke koledám je už musela popohánět naše máma. S ostychem zvedali naše sukénky a pomlázkou nás vypláceli, spíše jemně, jen sem tam to štíplo. A za další léta, jsme místo vajíček měly s holkama už připravené lahve s alkoholem a na sebe si oblékaly džíny a nejmíň troje kalhotky, protože se přiřítilo stádo nalitých surovců, kteří vypily půl baráku, zmlátili nás tak, že jsme si týden nemohly přes jelita sednout a táhli dál :-D To už bývalo v álejích nablito a já jsem tam přestala jezdit… Tady v Praze se neděje nic, je to den jako každý jiný. Loni mi doma zaklepal ráno soused. Myslela jsem, že mu došla sůl, ale měl v ruce pomlázku a dost mně tím překvapil :-D ještě více, když se divil, že nemám vajíčka. Tak trochu smutný, jak tradice ve městech mizí. Nicméně, výhodu vidím v tom, že není všude cítit sirovodík. :-D Boha jeho, úplně se mi vybavuje ten puch ve škole, jak děcka nosila ještě týden na svačiny vajíčka natvrdo :-D Tak vám přeji veselévelicevelikonoce a ať vám ti vaši mužíci zlehka naplácají, ne proto, že si to zasloužíte, ale proto, abyste byly stále krásné, zdravé a mladé J

Slovo dělá muže

12. dubna 2017 v 7:39 | Tornádo Lů
Podle mě, když chlap něco řekne, tak to má platit. Když něco slíbí, má to dodržet. Ať se děje, co se děje. Opravdu si myslím, že když šéf v pátek řekne, že tu od pondělí do čtvrtka nebude, tak vás v pondělí ráno nemá nachytat s kafíčkem, při veselé konverzaci s přáteli na sociální síti. Nebo, když v poledne vyráží z Prahy na Moravu, a vy si hodinu před koncem pracovní doby radostně prozpěvujete a plánujete, že asi už pomalu vyrazíte a uděláte si pěkné odpoledne, tak nemá stát najednou ve dveřích, jako tomu bylo dnes. Ani by se neměl vracet zpátky, když řekne nahlas a zřetelně nashle a potkat vás na ulici, po 5 minutách s batůžkem na zádech. To se prostě nedělá. Slovo dělá přeci muže :-D
 


Smějte se

10. dubna 2017 v 13:43 | Tornádo Lů
Vždycky, když jsem vyrážela někam na výlet, stačilo vzít si vodu. Letos, s nově získanou alergií, než vyrazím, natočím si do lahve vodu, do batůžku hodím čtvery papírové kapesníčky, prášky na alergii, kapky do očí, kapky do nosu a jachalá ven :-D Kamarádka měla v batohu kromě vody a cigaret připravenou i snídani. Těšily jsme se, jak si ji dáme cestou, tak jako klasicky, jak to Češi dělávají, když někam jedou. Jakmile dosednou, vybalí jídlo a cpou se J Jenže my, než jsme stačily müsli tyčinku rozbalit, byly jsme na místě. Fofr cesta, žádný dálkový výjezd. Ještě, že jsem se nedělala s řízkama :-D U vstupu do zahrad jsem polkla prášek a vyrazily jsme. Vzhledem k tomu, že jsme následně nemohly najít východ, našlapaly jsme už v první etapě cca 10 km :-D ale bylo nám to málo a tak jsme se rozhodly, že se posilníme v restauraci dobrým obědem a vyrazíme dál. Na náměstí restaurace skutečně stála, ale byla zavřená. Musely jsme tedy zajít do jedné ze dvou pizzerií, které na náměstí, kromě lékárny a obvodního úřadu, byly. Hned u vstupu na nás čekal uvítací výbor, trochu nás to vyděsilo, ale dobře… Jeden pán v bílé košili nás uvedl na místa, servírka v kostičkované ihned přinesla jídelní a nápojový lístek, další přicupitala a s americkým úsměvem spustila: "můžu vám nabídnout něco k pití? Třeba domácí limonádu? Máme pomerančovou s mangem nebo citronovou s mátou, nebo si dáte ledový…" Zastavuji tu kulometnou salvu. "Já bych si dala pivo." Slečna vypadá, jak kdybych si řekla o bílý prášek a zrcátko. "Ach… ano, jistě, máme Stelu. Velkou? Vy také???" (jo velkou ty blbko, ušly jsme právě 10 kiláků a máme žízeň jako bejk) :-D Další pán v bílé košili přináší orosenou odměnu. Zdá se, že je tu více personálu než hostů. Všichni mají na košilích připnuté placky. Nemůžu přečíst, co na nich je napsané, pravděpodobně nějaké reklamy. Je to tak nevkusné, že mi to připomíná, jak jsem je v pubertě nosila já, měla jsem jednu svítivě růžovou a černým nápisem na ní bylo napsané - jsem zkažená až na - a pod tím byl obrázek stehenní kosti. :-D Je vám jasné, že v těch 12,13 letech, jsem byla zkažená fakt hodně :-D Když jsme si objednaly jídlo, a vrátily od slz promáčené lístky, neb ceny tu byly opravdu k pláči, zanedlouho přišel asi už šestnáctý zaměstnanec a pokládal nám na stůl papírový sáček a v misce bylinkové máslo. "To jsem zvědavá, jestli nám ten couvert napočítají, i když to nebudeme jíst" "No to já taky, když tak si to vezmeme s sebou, i kdybychom to měly naházet kachnám v potoce." Náš smích pohoršuje všechny okolo. "Buď zticha, jinak půjdeme jíst támhle na hanbu." Ukazuji na rozestavěnou zahrádku. Jídlo bylo úplně průměrné, nemůžu nijak chválit. Prosíme o účet, platíme. "Baru, koukej, ten couvert nejen, že tam je, ale je obou účtenkách." "Ajo, ber to tvl, dělej." Rychlostí blesku a obratností Kelišové, hážu pytlík do batohu a se záchvatem smíchu probíháme kordonem zaměstnanců, kteří ani nestíhají zpívat - zlatá brána otevřena - a už jsme fuč... :-D Po dalších 3 hodinách chůze, se vracíme zpět do civilizace. Jsme ušlapané, v nohách přes 20 km, stihly jsme už probrat tak polovinu věcí, co se za ten týden stalo, na obě jde únava. Nastupujeme do metra. Nemám ráda metro, nejde tam koukat z okýnka, jde koukat jen na zem nebo očumovat lidi naproti. A tak unavené koukáme na lidi naproti. A v tom jsem dostala záchvat smíchu :-D Přímo naproti mně seděl Louis de Funés, ale byl černej :-D Kdybyste ho viděli, lidi zlatý :-D :-D :-D úplná tmavá kopie. Seděl tam tak klidně a koukal do země. A já viděla, úplně viděla, jak dělá ty xichty a slyšela pana Filipovského :-D a řehtala se nahlas. Bára se probrala a kouká na mně, co se mi stalo. Otáčím se na ní, zastřu hlas, zvednu ruku a ukazováčkem a prostředníčkem si mířím na oči. "Sem se mi dívejte." A kývu hlavou směrem k nicnetušícímu pánovi. (Vlastně, nevím, jestli nic netušícímu, přece má určitě zrcadlo) :-D Náš smích rozděluje lidi na dva tábory, paní vedle mě mocně kroutí hlavou a je velmi znechucena, pánovi naproti, co sedí vedle strážmistra Cruchota už cukají koutky a začíná se smát také. Vystupujeme… Do restaurace jdeme ještě probrat pár věcí, které jsme na vzduchu nestihly, a když jdu pak domů, vzpomenu si na pečivo z pizzerie. Hladová, vyndávám balíček a natěšeně ho otevírám. Je v něm nakrájená okoralá veka absolutně bez chuti a zápachu :-D A já měla skoro výčitky, že kradu :-D Veka letí za smíchu do popelnice a já si jen říkám, že dnešek mi zase prodloužil život J Mějte se a smějte se J

Poklona :-)

24. března 2017 v 8:06 | Tornádo Lů
Koupila jsem si sukni, akutní potřeba udělat si něčím radost. Hned. Vlítla jsem do nejbližšího obchodu, do mého oblíbeného sekáče a našla si tam sukýnku. Byla v sekci - karneval :-D No a? Je super, fakt. V tom samém sekáči, asi před 2 lety, jsem koukala po sukních a najednou slyším slabý dětský hlásek: "mamí, jůůů, spajdrmenovská sukně, koupíš mi jí? "Ukaž…hm hezká, tak jí tam vrať." Smutně ji tam vrátila, a to neměla dělat, třemi skoky jsem byla u ní a tu sukni si vzala, než si jí stačila vyprosit u maminky, už jsem jí měla zaplacenou a odcházela pryč :-D Červená, s pavoučkama, nešlo odolat :-) No a tahle nyny je i tahle sukně. Přítel řekl, že mi k tomu chybí už jen prachovka a podvazky…. :-D Nene :-D Je hezká :-D To se pozná, to se pozná, že mám něco spešl, když v tom přijdu do práce, šéf zvedne obočí a na vteřinku vykulí oči :-D On je zlaťák, to víte, nejsem od prvního pohledu typická asistentka jednatele, na mně kostýmek asi neuvidíte :-D ale šéf to bere, je velmi benevolentní a zajímá ho především co je uvnitř… :-D ale i po těch 4 letech ho dokážu překvapit :-D nic neřekne, jen je na pár sekund vždycky štronzo :-D Sukni jsem vyvenčila včera a nutno říci, že s úspěchem. Dokonce náš nuselskej bezděz mně včera pochválil. Znám ho už dlouho a vídám ho skoro denně. Ubytoval se u nás u divadla a popíjí pivo u večerky. Dokonce si na ulici našel i ženu, takovou malou vzteklou slovenu... Předloni se nastěhovaly se ke mně na patro 2 holky, lesbičky. Romka v evidentní roli muže a drobná blondýnka. Holky byly od rány, takový svéráz, holky z ulice, ale měla jsem je celkem ráda. Občas mně pozvaly na kafe, pokecaly jsme a vynášely mi odpadky, co jsem v taškách házela za dveře :-D Jednou jsem u nich byla a říkám: "páni, máte pěkný židle, takový barevný, veselý." "No, ty jsou od stánku z parku, dala jsem bezdězovi 100, tak mi je přinesl." :-D Za týden jsem ho potkala v domě, jak po schodech vláčí stolek. "dobrý den." "Dobrý den" :-D kdepak ho zase asi šlohnul… Za další měsíc, dva, holky zničehonic zmizely, ze dne na den, nenechaly tam ani nohu od židle, a pak se zjistilo, že nemají zaplacený 4 měsíce nájem a měsíc už jim nešla elektřina… už je nikdo nikdy neviděl :-D Ale bezděz mně od té doby zdraví, kdykoli mně vidí. "Dobrýýýýýý deeeeen." V létě jsem šla z práce, od tramvaje, a vidím z dálky, jak na sebe s tou ženou křičí, velmi, velmi vulgárně, ožratí jak zákon káže. Blížím se k nim a tu mu vylítla ruka a tu pani uhodila. A to neměl. To já nemůžu vidět tohle to. To se nedělá. Vlítla jsem na něj, vzala ho za flígr a spustila. Vyřvala jsem ho ještě vulgárněji než on tu svou ženštinu, a důrazně mu vysvětlila, že jestli to ještě jednou uvidím, tak ať si mně nepřeje. Kouká na mně, překvapeně, až ustrašeně, s otevřenými ústy a jediné co z něj vypadne je: "Ale ona mně taky bije." :-D Od té doby, když mně vidí, zdraví mně ještě uctivěji. "Dobrýýýýýý deeeeeeen." A včera mi povídá: "Dobrýýýýý deeeeen, jeeeeee, vy jste dneska krásnáááááá." Tak, snad ho za tu poklonu, ta jeho nezbušila :-D No, tak, vidíte, sukně je super, to říkám :-D Je úplně jedno, kdo vám složí poklonu, hlavně, že to udělá, vždycky to potěší, od kohokoli… :-) Loni u nás kopali plyn a nějací hodně opálení chlapci na mně z výkopu pískali a volali "ahoooooj, ty vole, tobě to sluší, vypadáš jako Pink." No a co že byli černý jak bota :-D mně to potěšilo :-D A teď o wk, v restauraci, seznámili jsme se s nějakýma holkama a jedna se mně ptá: "Kolik ti vlastně je, jestli se můžu zeptat?" "Jo, jasně, mně je 36." "Fakt? Není možný, na to vůbec nevypadáš, vypadáš podstatně mladší." Tak vím to, mám zrcadlo :-D ale vždycky mně to potěší to slyšet, nebudeme si nic nalhávat, slova chvály mně vždycky potěší. A ráda je rozdávám i ostatním a potěším je lichotkou. Ale někdy se to prostě nepovede, jako teď, když se zeptala ona: A kolik myslíš, že je mně?" "No, vypadáš taky super, já myslím, že jsme věkově nastejno." "Ale…" kouká nechápavě. "Mně je 30?!"

Ženy moje

23. března 2017 v 7:50 | Tornádo Lů
Loni jsem na MDŽ dostala karafiáty, byla to legrace. Dal mi je kamarád, kamarád ctitel - odmítnutý ctitel. Přišel s karafiátem a já se smála, že k tomu chybí už jen ten okoralý chlebíček, jak tomu bývalo kdysi. On se sice taky smál, ale mnohem později jsem se dozvěděla, že si myslel, že když mi donese karafiát, přehodnotím to a bude sex. Prý se o tom bavil s chlapama v práci, a i ten Lojza, ten Lojza, se kterým žena nespí už 3 roky, měl sex, protože donesl domů kytku. A on ne…
Tak hele, chtěla bych říci všem mužům, že NE, znamená NE. Že žádná Žena s velkým Ž nedá chlapovi kvůli kytce nebo rumovým pralinkám. To "sorry jako"
A jinak, bych vás muže chtěla poprosit: buďte k nám shovívaví. Je pravda, že nevíme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme, ale takové prostě jsme, musíte to tak brát :-) Vím, že to s námi někdy je těžký, ale s vámi zrovna tak A vězte, že ať jsme jakkoli silné, stejně čekáme na muže silnějšího, než jsme sami, aby nám dal občas tu možnost, být slabou. A buďte na nás hodní, žádná z nás si nezaslouží, aby ji muž ubližoval!
Vám, ženy moje, bych chtěla popřát, abyste nikoho takového nepotkaly a byly tak silné, abyste to žádnému muži nedovolily. Nikdy si nenechte ubližovat. Ne více, než jednou. A pokud se to stane, seberte veškerou energii a utíkejte pryč a už se nikdy neohlížejte a nevracejte. Totiž ty jizvy, co zůstanou na duši, už nikdo nevymaže. Zůstávají tam a jednou za čas se to staré zranění ozve, a bolí… Vím, o čem mluvím…
Mějte se rády, vždycky, za všech okolností. Nepodceňujte se, jste všechno, co máte. Každému se někdy něco nepodaří, každá někdy klopýtneme, uděláme chybu, někdy i spadneme na dno. Vždycky vstaňte, nezůstávejte dole, vždy vstaňte s hlavou vztyčenou a s vystrčenou bradou! Vstaňte a bojujte. Život za to stojí. Nepřestávejte se mít rády, nikdy. Hýčkejte se, pečujte o sebe, užívejte si života, nalijte si víno, pěkně se oblečte. Nemá smysl nechávat všechno na zvláštní příležitost, každý okamžik je příležitost. Stárněte s grácií. Věk není důležitý, můžeme vypadat božsky ve dvaceti, být stále krásné ve čtyřiceti a zůstat okouzlujícími po zbytek života. Zůstaňte okouzlující a pokud možno šťastné. Zůstaňte ženami. Je to potěšení.

Dobrá rada nad zlato

22. března 2017 v 8:13 | Tornádo Lů
Tak jsem si ráno uvědomila, jak jsem pitomá... J Přesto, že jsem člověk veskrze veselý a hravý a snažím se žít s pozitivními myšlenkami, tak mně to jednou za čas nějak semele. To když se duše přikrčí, Ego se pohodlně posadí na trůn, a na ten mejdan pozve taky Domněnky a pár Katastrofických scénářů. V té hlavě se pak dějí neskutečné věci, obzvláště, je-li to v oněch dnech, kdy ženským tělem lomcují vzbouřené hormony. Pak, abych se z toho probrala, abych s těmi nesmysly přestala, musí přijít nějaká pořádná facka. Přišla dnes. Byla jsem účastníkem nehody a ačkoli se mi nic nestalo, byla to pecka taková, že jsem si uvědomila, nad čím to přemýšlím, čím si tu hlavu úplně zbytečně zasírám a jak je ten náš život křehký… Vím, tak jako vy všichni, jak je zdraví důležité, snažím se sportovat, nekouřit, jíst hodně zeleniny, ovoce, taky se bojím rakoviny a bolestného stáří, ale jaký je to fofr, kdy nás tady můžou "vypnout" si uvědomuji málokdy. Až když jsem viděla, že té srážce nejde zabránit a ucítila náraz, jsem si to uvědomila. Tak… takový to může být fofr, jedno lusknutí prsty… a je po všem… Lehce otřesena, ale s prozřením, jsem si z té hlavy všechny ty pitomosti vysypala. A místo vtipného příspěvku mám pro vás spíše terapeutický dopis :-D A zase teď budu hrozně chytrá a budu sobě i vám vtloukat do hlav, ať přespříliš nepřemýšlíte, že to spíše škodí, než prospívá, ať se radujete a užíváte si každé poskytnuté chvilky, neodcházíte z domu bez polibku nebo objetí a máte se rádi :-D :-* protože radit, to já umím :-D

Pilulky

21. března 2017 v 11:29 | Tornádo Lů
Minulý týden mně pobavil kolega. Je to hodný kluk, neříkejte mu to, ale vypadá jako Charles Montgomery Burns ze Simpsnů :-) je mu přes 50, kdykoli ho o cokoli poprosím, pomůže, nosí mi domácí vajíčka a vždycky si po ránu spolu chvilku povídáme. Má teď zánět šlach na obou rukách, lékaři mu píchali různé injekce, ale nerozehnali to, takže půjde chudák na nemocenskou. Ráno mi tu v kanceláři kouká na stůl, vezme do ruky krabičku od svorek do sešívačky a říká "jůů, co to tu máme pěkného?" Koukám na něj nechápavě. "To jsou svorky." Svorky položí, vezme do ruky dopis, připravený k odeslání a s takovým zájmem si jej prohlíží. "Takové my máme hezké obálky?" "Ládíku?! Že ty sis vzal ráno nějakou pilulku?":-D "Vzal." směje se, "je na nich napsáno - když vidíte při řízení dvakrát, zpomalte."

Přejete si ještě něco?

21. března 2017 v 9:30 | Tornádo Lů
Tuhle jsem byla na poště, pro známky. Když konečně přijdu na řadu a řeknu, že bych ráda 50 A známek. Pán za přepážkou suše odpoví: "tolik jich tu nemám." "Nemáte známky? Na poště? A kam pro ně mám tedy jít?" Otráveně kouká do knihy. "Mám jich tu pětadvacet" pozvedne obočí, co já na to. "Já jich ale potřebuji 50." Ještě otráveněji, s odfrknutím odešel kamsi pryč. Po tom, co se cestou vyčůral a dal si svačinu, nakonec přináší 25 zbylých známek. Hurá. Připomnělo mi to chudinku stařenku, která před vánoci stála tu šílenou frontu, nekonečně dlouho a pak, když přišla na řadu a řekla, že by ráda vánoční pohlednici, jí paní odvětila, že pohledy už nejsou…. Se mnou to málem švihlo jen při představě, že by se to stalo mně, ale babička poděkovala a odešla. Lítost nad babčou, vztek na poštu. Zaplatím známky, pán najednou pookřál a radostně povídá: "Přejete si ještě něco?" "Ne, děkuji." "Máte uzavřené pojištění?" "Děkuji, nemám zájem." "A co los, nechcete si koupit los?" Mává na mně paklíkem. "Ne, nechci." "A hrníček?" Bez odpovědi odcházím, a když otevírám dveře, zahlédnu ve vitríně mezi omalovánkami, zástěru Pat a Mat, punčocháče a obojek pro psa. ABSURDISTÁN :-) Včera jsem musela do banky, pro novou kartu. Fronta téměř žádná, to bylo velmi potěšující. Slečna otevírá obálku s kartou, ale jak nožíkem škubne, obálka jí vyletí z ruky a vlítne mi přímo do xichtu :-D "ješiš pardooooon" :-D "to nic" směju se a obálku jí vracím. "To nebyl úmysl." "No to doufám." :-D dostávám novou kartu, loučím se a už vím, že nyní je ta chvíle, kdy přijde nabídka půjčky, hypotéky a spoření. "Je to všechno? Nepotřebujete ještě něco?" Nadechuje se, že spustí. Nedávám jí ovšem žádnou příležitost a odpovím. "Nemáte bonbon? Mám v puse jak v polepšovně." Ten výraz jste měli vidět :-DMyslím, že čekala všechno, že se nechám ukecat, nebo že jí pošlu do hájíčka zelenýho, ale tohle ne Vybrala jsem si červenej a spokojeně odešla. A jestli slečna neumřela, s těma vyvalenýma očima tam sedí dodnes

Kam dál