Den blbec

18. září 2018 v 10:07 | Tornádo Lů
Když si prodloužíte wk a těšíte se, jak si užijete krásný, slunečný den.
A místo toho….
:-D
Je z klasické jízdy na kole adrenalinový zážitek, neboť vjedete ze samé radosti z objevování nových míst na 18 m vysoký most a neuvědomíte si, že máte vlastně závrať :-D Když to nakonec se smíchem rozdýcháte a překonáte, nepozvracíte se a neomdlíte a hrdě vyrazíte vstříc polním cestám a vjedete do díry a je z toho málem držkopád… S naraženou…. S naraženou jedete se skuhráním dál a jste rádi, že jste dojeli v pořádku domů. "Tak, vyvenčím pejska a dám si v klidu kafíčko a nohy nahoru." Sundáte helmu, ulízané vlasy schováte pod kšiltovku. "Sprchu si dám potom v klidu." S propoceným, vytahaným tílkem vezmete pejska a vyrazíte. Zabouchnete dveře a v tom si uvědomíte… Že v ruce držíte pouze psa a klíče jsou uvnitř. Náhradní u bráchy, na druhém konci Prahy. Mastná a smradlavá vyrážíte do centra. Juchů. Šťastná po hodině a půl doma. Kafe. "Potřebuju nutně to kafe a musím tu uklidit, vyprat, už žádné nohy nahoru. Jo, vyčistit tu troubu, honem, ať vše stihnu do večera. Hotovo, ještě uvařit nudle na zítra k obědu a s.ru na všechno. Scedit a je hotovo. Kde je ta chňapka zase? Vezmu si tady tu utěrku." Jak to může dopadnout jinak, než že se utěrka zahákne o rošt na plotně a už vidíte jen ten zpomalený záběr, jak vám horká voda z kastrolu teče na ruku…. Opařená stojíte jako opařená, hledíc na politou, čerstvě vycíděnou troubu, nudle visí všude…
Mám takový maličko jako pocit, že mi ten krásný volný sluníčkový den tak trochu někdo nepřál
 

První rande

4. září 2018 v 11:09 | Tornádo Lů
První rande
Nepřestává mně bavit a rozesmávat, když o něm někdo vypráví. Bývá to nevyčerpatelná studnice trapasů a vtipných situací a ty já škodolibě miluji, možná také proto, že jich sama zažívám denně několik :-D
První rande jsme zažili všichni. Pár šťastných z vás, co prožívají tu pohádku - a žili šťastně až do smrti, to už třeba nezažijí, ale my ostatní tu hrůzu zažíváme čas od času znovu a znovu…
Ano, napsala jsem hrůzu :-D protože mám pocit, že je úplně jedno, jestli je Vám 15 nebo 60, pořád to všichni prožíváme stejně. Dobře, ještě je otázka druhá - co muži. To úplně nevím a budu ráda, když se mi tu nějaký svěří, ale moc tomu nevěřím, že kápnou božskou :-D Ale my ženy stopro máme stejné příznaky. :-D
Věc první. Tlustá! Všechny jsme najednou, z ničeho nic tlusté. Hele jakou mám prdel a ta stehna, zhubnu za 5 dní 5 kilo? No asi neeeeeeeeee :-D takhle tlustá přece nikam nemůžu, bůůůůůůůůůůůů :-D
Jsem si také jistá, že my všechny, kterým doma přetékají skříně desítkami kousků oblečení, ve chvíli, kdy máme jít na první rande, brečíme, že nemůžeme nikam jít, protože prostě nemáme co na sebe. Stojíme před přecpanou skříní a děláme "achjoooooooo." Vše, co je ve skříních je malé, velké, staré, oprané, děravé, prostě naprosto hrozné a rozhodně nepoužitelnéééééééééééé. :-D
Další věc, která se stoprocentně stane, je to, že se vám den před dnem D, udělá pupínek. Vlastně ne, není to obyčejný malý pupínek, ale tak obrovský beďar, že ropucha závistí rudne v koutě. To není možný, zrovna teď. Proč teď. Prooooooooooč???? Dobře, uklidníme se, necháme ho být, to se zamaskuje, hlavně na něj nesahej, nenípej to, nech ho být, bude to ještě horší, víš to, že to víš? Jo, víme to všechny a všechny se na něj nakonec stejně vrhneme a uděláme z něj něco, co už nikdy ničím nezamaskujeme. Ničím! Je nepřehlédnutelný. Rozsvítil se jako maják. Je konec, je po všem, takhle nikam nemůžu… :-D
A tak se jdeme raději schladit do sprchy. "Aspoň si oholím nohy." A teď jsou dvě možnosti :-D Buď se z nepochopitelných (nepochopitelných, protože se bez nehody holíte 5-40 let několikrát týdně) důvodů, pořežete a stojí vás to dvě deci :-D nebo se oholíte bez jediného škrábnutí, ale někde vzadu zapomenete jeden pruh. Štětin :-D čehož si všimnete samozřejmě, až když v sukni, šatech či kraťasech sedíte v restauraci, kavárně, ladně, nožku přes nožku. :-D
A v poslední řadě musím zmínit pracující nervy. Jedinou výhodou je, že po 40 návštěvě toalety máte parádně ploché břicho :-D jinak je to peklo. Člověk to pochopí v těch 15ti, ve 20ti, ale nervy nad třicítkou mi přijdou opravdu komické :-D Komické samozřejmě do té doby, než se to týká vás :-D Protože vám jistě do smíchu není :-D Člověk by si normálně dal panáka, kdyby je pil, kdyby to nebylo blbý :-D pánové to možná dělají, dámy ale myslím, že moc ne :-D Ale zase zobnout diazepam se taky nedoporučuje, neboť si potom nepamatujete ani cestu tam, natož jak dotyčný vypadal, jak se choval a jestli to vůbec za něco stálo :-D
Tak já vám dnes přeji, milé dívky, ženy, dámy, aby vám vztahy vycházely a nemusely jste tohle zažívat příliš často :-D
Pěkný den J

Stračí zlodějka

11. července 2018 v 7:00 | Tornádo Lů
Lidé, bděte…
To, že mně od jara do podzimu budí ptačí zpěv, není nic neobvyklého. V novém bytě, mám pod okny stromy i keře a koncert spouští už po 4 hodině ranní kosáci a sýkorky. O hodinu později začínají bublat holubi na střeše a to už vím, že musím brzy vstávat. Teď se k nim přidávají i uřvané straky. Dneska jsem musela v ložnici zavřít okno, neboť mně budíček v sobotu, v 5,30 nikterak nepotěšil. Po nějaké době se mi zdálo, že je slyším pořád a to velmi blízko... Vstala jsem, vešla do kuchyně a zjistila, že se mi to nezdálo :-D že ta mrcha sedí na vnitřním parapetu a chce mi ukrást korále, které jsem tam měla položené :-D Díky bohu za záclony. Vzpomínka na holuba v pokoji z předloňska je pořád živá :-D Mmch, jsem si jí osvěžila, když jsem balila knihy z polic a půlka jich byla zesr...á :-D Tak mně ještě mně napadá, že to možná není skleróza, když často nemůžeme něco najít, to nás možná nás jen k ránu doma navštívily straky :-D Dávejte si pozor na své věci, raději i doma.
 


Vesnice :-)

10. července 2018 v 9:18 | Tornádo Lů
O wk jsem se byla vyvenčit na chalupě.
Miluji to tam, je to můj druhý domov, váže se tam na ten kraj spoustu nesmazatelných vzpomínek, ale o tom až třeba zase jindy, už teď je to moc dlouhé a zase to nikdo nebude chtít číst :-D
Byla jsem ještě ta šťastná generace, která lítala po venku, stavěla bunkry, válčila se znepřáteleným klanem a domů chodila, jen když máma pískla, že je jídlo na stole nebo čas jít na kutě. A tak jsme pomalu rostli a rozprchli se po celé zemi. Někteří se ale nerozprchli, zůstali, a s prominutím zkřupanovatěli :-D a ty když potkám v hospodě, je to slušný sociologický průzkum :-D
Mají obdivuhodnou schopnost regenerace. Přilezou domů po čtyřech třeba ve tři ráno, ale v sedm hodin už jsou na střeše, u míchačky, na poli nebo kdo ví kde a fungují. Já bych zmírala na krovkách dva dny. No, a když já takhle někam vyrazím a oni nemají vedle sebe partnerku či právoplatnou choť, která dává jasně najevo, čí, že ten chlap je, můžeme si s klukama i popovídat :-D
Abyste tomu rozuměli, v naší vesnici totiž funguje přísný matriarchát :-DJakmile je žena v dosahu, muž je maličkatý a nesmí nic - bez dovolení :-DNesmí se mnou nebo s jakoukoli jinou ženou bavit ani ten, se kterým jsem si hrála na apače, nemá nárok se ani podívat, natož třeba pozdravit. Šílený, ale vážně nepřeháním :-D
Tuhle jsme šly na pivo s kamarádkou, na hřiště. Protože jsem poslední dobou slepá jako patrona, jen jsem zahlédla, že na lavici venku sedí kluci a holky. Jeden jediný kámoš vstal, pozdravil mně, dal mi pusu na tvář a zeptal se, jak se mám. (doufám, že do doma neodskákal monoklem) "Víš o tom, že jsi 20 x mrtvá, je ti to jasný." Říká kamarádka, když jsme kolem nic prošly. "Kdybys to viděla, ty pohledy, jak tě všechny propichovaly očima, co propichovaly, každá měla v ruce samopal a neváhala ho použít." :-D Jojo, ty vesnický kluky je prostě zapotřebí hlídat :-D
Nedávno byla zábava, šla jsem se tam tedy večer podívat. Ten samý kluk co minule, mně vítal. Říkám "Můžu si tady Ondro s vámi dát pivko?" "No jasně, posaď se tady." a ukazuje k velkému stolu za mými zády, otočím se a tam sedí asi 15 zdejších křehulek :-D Polkla jsem na sucho, a šla si pro pití. V hospodě jsem potkala dalšího kamaráda z dětství. "Ahoooooj kočičko, já tě tak rád vidím." "No já tebe taky Mílo, kde sedíte?" Ptám se ho v naději, že nebudu muset dostat cepínama od těch nasupěných matrón. "Nooo, víš," začne se kroutit, "Já tady mám manželku." - rozuměj - k nám prostě nemůžeš… :-D A tak nezbývalo, než sebrat všechnu odvahu a jít k nim. "Můžu na chvilku k vám holky?" výraz jedné z nich přikládám, tvářily se tak ale všechny. :-D Pozvaly mně k sobě a začaly pod podiem okamžitě trénovat tanec Haka :-D Řekla jsem si, že jsem ještě mladá, že jsem si nic neužila a ještě umřít nechci, rychle jsem vypila pivo a šla vrátit sklo, že raději půjdu snad domů, ale u dveří jsem narazila na dva sourozence, taktéž z dob raného mládí. Neměli s sebou manželky a tak jsem si řekla, že nic nebrání tomu si popovídat. Chyba. Hovory střízlivá versus nakaši, jsou velmi náročné :-D Lidi zlatý…. "Ty jsi teď jako ta bloggerka jo, to nosíš furt ssebou nějakej blok jo,hahahahaha. A máš tam ňáký nahatý fotky? Ne? Tak to tam čumět nebudutyvole." :-D "A ty se divíš, že se s tebou nebavěj? Se na ně podívej a na sebetyvole, když sem přijdeš v takhle krátkejch šatechtyvole?" A vrcholem večera bylo "Tobě to teď tak sluší, ty jsi taková kočkatyvole. Si byla vždycky taková vošklivá, já tě nikdy nechtěl a teďtyvole… "No, teď máš tyvolesmůlu!" :-D Miluju vesnické komplimenty :-D A o dalších zase příště :-)Snad jste to hrozné pondělí nějak ve zdraví přežili :-) po tom prodlouženém wk je to trochu utrpení :-) páááá

to byl zase den :)

25. května 2018 v 10:39 | Tornádo Lů
To byl zase včera den... :-D
Ráno nastoupím do tramvaje, přisednu si k šedivému dědečkovi v obleku. Na místě, kde měl spočinout můj "výstavní" zadek, měl kus saka. Laškovně na dědu kouknu, posunu ze sedačky cíp a říkám "dám vám to na stranu, ať vám to nepřisednu." Děda se ještě laškovněji podívá na mně a říká - "Myslíte to sako?" Hihňá se :-D "Mně už všechno visí, tak teď nevím, co jste myslela." :-D
Na následující zastávce vidím, jak k tramvaji běží malá holka, na prvním schodu zakopla, a dovnitř doslova přiletěla :-D Bylo to strašně vtipný, hlavně proto, že to byla malá holka, která je gumová a nic se jí nestalo, žádná zlomená noha v krčku apod, prostě vstala, oprášila si kolena, rozhlédla se po vagonu a nahlas, bez bázně a hany řekla "pardon" :-D
Do práce povolali IT kvůli novým ntb. Při té příležitosti ho požádali, jestli by nám nevyměnil válec v tiskárně, kterému docházela životnost. Kolega Kotrch to totiž den před tím zkusil, (protože on přece umí všechno) - a od té doby tiskárna nefungovala vůbec, jen to hlásilo chybu čidla. Šéf mu řekl, že na co sáhne, to posere, já ho označila za Kazisvěta šestého a tak si zalezl zpět do svého brlohu a tiše tam plakal :-D Náš interní IT je sice šikovný, ale evidentně to není opravář tiskáren, takže se sice pokusil - ale také to nevyšlo, tiskárna netiskne :-D Nicméně vítězoslavně zvolal, že chybu čidla už to nehlásí, takže vlastně, co opravit měl, opravil :-D
Cestou z práce jsem se stavila v obchodě, kde měli mimo jiné i přidělávat klíče, kteréž jsem přidělat potřebovala. Před vchodem se málem srážím s nějakým mužem, jde taky dovnitř. Obchod má 2 patra. "Jak se znám," říkám si cestou do suterénu, "budu určitě v tom špatným." Přijdu dolu a rozhlížím se po obchodě, na druhé straně pultu na mně kouká ten muž z venku. "Asi byl pan prodavač kouřit," říkám si a slušně ho pozdravím. "Dobrý den," odpovídá. Také slyším. "Kdyžtak z druhé strany." Koukám, odkud hlas vychází, a on to jiný pán, na stejné straně pultu jako já :-D vidím před ním pokladnu a teprve mi dochází, že jsem se stala náhle ženou za pultem :-DPardon, směju se, a nenapadne mně nic jiného než pozvednout ramena a dodat suverénně "jako doma." :-D Pán z venku na mně hledí a říká, "Já myslel, že jste prodavačka." :-D "Já si to o vás taky myslela," odpovídám :-DKdyž jsem pak přišla na řadu, prodavač se usmívá a říká "tak co si přejete paní kolegyně." :-D
A pak jsem šla venčit Kubíčka a těšila se už domů, do bezpečí :-D před salonem krásy klečely 2 kadeřnice a kouřily. Asi mají jako benefit solárium, neboť měly už barvu hořké čokolády, tudíž nebylo rozpoznatelné, jestli je jim 30 nebo 80 let. Ale Kuba se jim líbil, moc líbil a jak jsme se blížili, dělaly na něj. "nopošemtyširožtomilej, koukej, jak si vykračuje, pošempohladímetěěěěě, mlaskaly a dělaly ošklivé grimasy. Kuba kolem nich prošel a nehnul ani brvou, přešel je, úplně přehlídl, jako krajinu. To byly teprve výrazy :-D Mně se chtělo tak smát, jak oni čuměly :-D Nicméně, to má po mně :-D Já takhle taky nevidím, komu se na ulici líbím a přehlížím ty potencionální celoživotní partnery :-D Tuhle mi říká kamarádka na jedné akci. "Ty ho znáš?" "Koho?" "Támhleten, se na tebe tak usmíval, když si šla kolem něj." Otáčím se "Toho neznám." "Tak to on bude asi zhulenej."

Skřítek neposeda

21. března 2018 v 9:27 | Tornádo Lů
O víkendu mi psal kamarád. Klasika. Jak se máš, co děláš… Tak píšu, že jsem zrovna uklidila po psovi, že na něj jde už jaro. Líná jako prase. A co budu dělat potom, blablabla. Odpověď mně velmi pobavila, bylo v ní - Ty a líná? Vždyť ty makáš pořád,…. :-D
Tak abychom si to vysvětlili, náš Kuba líná jako prase, já líná jako prase nejsem :-D Furt musím něco dělat. Sednout si, například doma ke knize, je pro mě nemyslitelné :-D (I když o tom někdy, když jsem unavená, tajně sním) :-D Jsem prostě skřítek neposeda spíš než líná :-D Takže, po tom, co jsem všechno zařídila, zabalila, přestěhovala, vybalila a uklidila :-D jsem zjistila, že si musím najít nějakou další činnost.
Mimochodem, znáte to, jak voní nový byt, jak se člověk snaží, aby si tu vůni novoty dlouho udržel… A já si blbec koupila na spaní kozlík :-D Znáte kozlík lékařský? Super bylinka, pomáhá, ale smrdí jak bolavá noha a to doslova :-D Koupila jsem si tenhle sypaný čaj, obsah vysypala do zavírací skleničky, zavřela ji, a sáček hodila do chodby k tříděnému odpadu, že až půjdu druhý den do práce, cestou to hodím do kontejneru. Jenže… jsem šla večer s Kubou, vlezu do předsíně a praštil mně takový smrad, jak když ke mně na návštěvu přišlo stádo týden nemytých ukrajinců, přísahám, že jo :-D z jednoho sáčku :-D Takže jsem do konťáku mazala ihned a večer větrala a modlila se, aby nikdo nepřišel, protože bych byla za hustou smraďošku, to nevysvětlíš :-D
No, a protože bylo už vyvětráno, vybaleno a uklizeno, musela jsem si najít další činnost. A tu jsem si vzpomněla na tu truhlu. No přece tu truhlu, co chci už asi 2 roky zrenovovat. No, zrenovovat. Abych to vysvětlila… Kde se vzala, tu se vzala, nevím už přesně kde, stará truhla. Byla zelená a oprýskaná, ale jinak jí nebylo nic a já se úplně viděla, jak si do ní ukládám sáčky s čerstvě nasušenýma bylinkama… Táta se mi tenkrát nabídl, že jí dá do kupy a já zcela neprozřetelně souhlasila. Jenže, s naším tátou je to těžký, ačkoli mu řeknu představu, přebere si to po svém a po svém to taky všecko udělá. A tak výsledný efekt u mnohých jeho činností, je takříkajíc na mrkev či rovnou na zabití…. Truhlu slíbil, dle mých instrukcí oškrábat a natřít bezbarvým lakem, aby pěkně vynikla přírodní barva dřeva. Po nějaké době zahlásil, že truhla je hotova. "To budeš koukat!" A já koukala :-D :-D asi 10 minut jsem z ní nemohla odtrhnout oči a dalších 10 hodin to prodýchávala, nemohouc se rozmyslet, zda plakat nebo se smát. Truhla byla natřena žlutohnědou, průjmovou barvou minimálně ve dvou vrstvách, zevnitř natřená nějakou srajdou, která strašně smrděla, nepamatuju si ten název, nějaký lak, bo co, ale smrdí to hrozně, tak jako zatuchle, a ani teď, po 2 letech to nevyčichlo. Hrůzaděsautrpení, takže jsem se nakonec myslím rozplakala, neboť mi bylo jasné, že do ní už bylinky nikdy nedám. Strčila jsem jí do rohu, hodila přes ní hadr a dovnitř dala uzavřené sklenice, do kterých se smrad nedostane.
A tak jsem si na ní předevčírem vzpomněla. Koupila si smirkový papír a hurá na to. Po hodině dření smradlavého laku, jsem litovala, že jsem do odpoledního cvičení zapojovala ruce, po dvou hodinách mi šli už ruce upadnout, na zpoceném těle jsem měla nalepený prach, efekt to nemělo absolutně žádný, bedna pořád smrděla a já začala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Usoudila jsem, že pro dnešek toho bylo dost a odešla ucpat odpad do sprchy a spát. Včera jsem se jala pokračovat. "Zkusím vrchní stranu, ať vidím nějaký výsledek." Řekla jsem si odhodlaně. Po hodině a půl mne už bolela celá Lů, takže jsem vstala, vzala kapesník, a když vysmrkala celou partu želvích ninjů, skanula mi slza dojetí, že jsem se dostala konečně na zelenou barvu. :-D Ale když jsem se pak už znova nosem nenadechla a rozhlédla se po včera uklizené kuchyni, jak je na všem ten lehký žlutozelený poprašek a na zemi spoušť, přišlo dejavu - mám se smát anebo brečet? :-D
Teď jsem ve fázi, kdy přemýšlím, jestli
a) počkat, až bude pěkně, vzít ji na dvůr a dodělat to takhle pracně a statečně, ale na čerstvém vzduchu, abych mohla dýchat :-D
b) Půjčit od někoho brusku a doufat, že si neublížím anebo
c) Vysrat se na to, nechat to takhle a vrátit tam ty zavírací sklenice :-D

It specialistka

10. března 2018 v 6:34 | Tornádo Lů
Poslední, co mi chybělo ke spokojenosti, po tom, co řemeslníci hlásili, že: světla svítí (to nemusíte hlásit, to přece vidím), pračka pere, sporák hoří a trouba troubí, bylo zapojit internet. Sice ještě nemám notebook vrácen z reklamace, neboť si to ti dobráci nechávají, až uplyne zákonná lhůta 30 dní (přesto, že mi už před 14 dny volala paní ze servisu, že pokud si chci zachránit nezálohovaná data, posílá mi ntb zpět a opravím si ho továrním nastavením sama) :-D Jenže, jsem si při tom čekání uvědomila, že až mi net zapojí, stejně nebudu vědět, jak si k tomu připojit wifinu. Ve starém bytě jsem to totiž nezapojovala já a na tyhle věci jsem prostě úplně tupá. Začala jsem tedy hledat návod, jak na to :-D "Hrozný, to nezvládnu!" :-D stěžuju si kamarádce, která mi řekla, že bude lepší pořídit si modem rovnou s wifinou. "To je nápad!" :-D Ještě, že tu holku mám, obzvláště v této době, kdy je hlava přetlakovaná a víceméně nefunkční. Teď jsem si v práci na dílně, při pohledu do odpadkového koše vzpomněla, jak nám táta vždycky nadával, když jsme přinesli ze školy pětku, že máme v hlavě jenom piliny. Stojím nad tím košem, koukám na jeho obsah a říkám si, jestli jsem se nějak nešetrně neohnula, a nejsou to ty moje :-D No nic, volám tedy technikovi, který měl přijet, jestli by ho nemohl vzít rovnou s sebou. "No to nejde, to musíte objednat, zavolejte si zákaznický servis." "Halooo, potřebovala bych wifi modem, prosím pěkně." Ale, vy máte modem s wifi!" :-D "cože?" :-D "Ano, máte ho." Ten výraz, když si uvědomíte, že jste pravděpodobně opravdu úplnej debil, je k nezaplacení a představa, že se na mně bude koukat stejně i ten technik, až to zjistí, byla taky príma. Tak to snad abych si domů přitáhla odněkud ruční psací stroj, vzala si pracovní, starou, tlačítkovou nokii a požádala ho, aby mi tam ten internet nějak natáááááhnul, že nevím jak :-D Ať ví, s kým má tu čest :-D Zpátky na stromy vážení :-D Technik přijel a internet nezapojil. "Ale paní od vás říkala, že s tím nebude problém, že tady už internet byl" "Nojo, paní od nás vám řeknou cokoli, tady to nejde, to se musí natáhnout od sousedů, blablabla, už ho neposlouchám, a modří už vědí, jaký se mi ve tváři usadil výraz… :-D "Já za to ale nemůžu slečno, já dělám, co můžu." Špitnul technik, když mně viděl. "Hmmm." :-D Jediné pozitivum bylo, že když odcházel, kouknul se na modem a řekl mi, že v něm žádnou wifi nemám, že paní ze zákaznického centra ví prd, a že přiveze při druhém pokusu o připojení modem nový, aby mi alespoň něčím udělal radost, což včera skutečně udělal. Hned ve vchodu do domu se mně ptal, zda už mám lepší náladu :-D a přivedl si na pomoc kolegu. S ním v zádech byl tak statečný, že se osmělil a třikrát mi řekl, že mi to sluší a nakonec mne pozval na kávu. Jeho odvahy si sice cením, nicméně šťastný konec to má jen pro mě. Net funguje, wifi sviští a tak vám můžu zase psát a posílat blbosti. Tak se těšte :-)

Říká se, že je lepší vyhořet

2. března 2018 v 12:43 | Tornádo Lů
Předevčírem jsem si potřebovala zabalit věci z kuchyně, nádobí atd. O Wk se totiž stěhuji, takže asi chápete, jak to probíhá - doma a taky uvnitř mé hlavy. Mám toho tolik, že kdyby má hlava teď nebyla jako pátrací balón, tak vůbec nevím, kde mi stojí :-D Například dneska ráno mi přišla upomínka, že jsem nezaplatila internet, zato mobilnímu operátorovi jsem zaplatila dvakrát :-D Šílený. V kuchyni, ve "starém" bytě, kde nefunguje topení, byla taková zima, že jsem byla opravdu ráda, když jsem při balení našla v proutěném koši, mezi bramborami, dýni Hokaido, a tak jsem jí hned strčila na pekáč a "zatopila" v plynové troubě, díky čemuž jsem si nejen mohla zabalit, ale měla jsem i večeři. Zabalila jsem si šikovně už skoro všechno nádobí a tak teď po každém napití či jídle, se musím okamžitě chopit houbičky a jaru, neboť není s čím jej měnit. Pořád otevírám šuplík a sahám do příborníku, není tam ani jedna lžička, není tam vlastně už ani ten příborník :-D ale pořád tam sahám, několikrát denně. Včera jsem už neměla co péct, neboť v rámci akce - zachraň jídlo, jsem skoro všechny použitelné potraviny, hlavně teda z mrazáku a lednice, přenesla v krosně do práce a uskladnila tam :-DKolegové jsou za ta léta zvyklí, že jím pravidelně, několikrát denně, ale když mně viděli, jak vybaluju ten velký batoh a láduju žraso na mrazák a do lednice, koukali na mne trochu nechápavě. Diskrétně mlčeli, ale výraz mluvil za vše :-D Včera jsem musela drobet vygruntovat kuchyň, alespoň tak na oko, aby byla schopna předání majiteli. Poté, co jsem zjistila, že na zimu v bytě nepomohou ani řádně nashromážděné tukové zásoby, teplé ponožky, tepláky a 2 mikiny, s kapucí na hlavě, musela jsem dojít pro přímotop. Aspoň jsem měla pohyb, takový step aerobik, jak jsem pořád lezla na židli a dolu, na schůdky a dolu :-D už teď mně všechno bolí a to pořád jenom balím. Co bude po wk krabicovém běhu po chodech, si moc raději nepředstavuji. Krabice, všude jsou krabice, po celém bytě, po celém miniaturním bytě přeskakuji krabice, kdo tam všechny ty věci nanosil, ví bůh. Chodím pro krabice už i k nám do obchodu. "potřebuji krabice" škemrám u paní, co doplňuje zeleninu. "To musíte na skladníka." "A kde je?" "To nevím, může být kdekoli, řekněte u pokladny, oni vám ho zavolají." Pokladní zvedne sluchátko a přes celou Billu se ozývá "Pan skladník k pokladnám, návštěva, opakuji pan skladník, návštěva." :-D Přijde pohledný mladík a překvapeně kouká na svou návštěvu :-D Já vlastně nejsem tak úplně návštěva, já chci jen krabiceeeeeeeeeeeeeeeeeeeee :-D Ještě, že jsem alespoň vypadala normálně, ne jako den před, kdy byly takové mrazy, že jsem lítala celý den v kapuci a z vyfoukaného účesu na hlavě se stala splihlá šišatá hlavička, díky čemuž mně na zastávce oslovila nějaká stará babka - mladý muži :-Drespektive přistoupila ke mně a říká "Slečno prosím vás." Pak se na mně podívala a říká "ježiš pardon, mladý muži." :-D mně poser, baba jedna :-D A tak se těším, že to po wk budu mít všechno za sebou, protože už je toho fakt moc, a až vyhodím a vybalím i poslední krabici, ve které bude tužidlo, fén na vlasy a šminky, bude zase dobře :-D Vám přeji hezký a klidný víkend

Přátelský potlach v práci

8. ledna 2018 v 11:54 | Tornádo Lů
Staříci mně dneska pobavili…
Potkala jsem dopoledne v podatelně pana Indrucha. Je to starší a moc hodný pán, známe se už léta tady z areálu. Vždycky, když se potkáme, prohodíme pár vět. Pokaždé, a je jedno, jestli se vidíme jednou za týden nebo za měsíc, se mně zeptá, jestli už mi šéf přidal. Vždy mi pochválí vlasy, šaty nebo mu musím ukazovat nové tetování :-D "To muselo bolet, to sis vytrpěla viď, ale další už si nedáš, slib mi to!" :-D Navštěvujeme se před vánoci, v jeho kamrlíku mi vždy naleje skleničku, popovídáme a popřejeme si. V půlce prosince, když jsem měla svátek, jsem přišla do práce a na stole byla lahev vína. V tom ke mně přistoupil šéf a popřál mi, dal mi pusu na tvář a šel. Vzala jsem do ruky lahev, abych zjistila, co budeme večer bumbat a lahev byla podezřele lehká. Koukám na ni zblízka a ono to nebylo sklo, ale plast :-D Don Simon v plastu, to se panečku šéf rozšoupl, 39 Kč včetně DPH prosimpěkně :-D Ale darovanému koni, že, do svařáku by to třeba šlo…. Uplynulo pár dnů a někdo zvoní, jdu otevřít a tam pan Indruch. "Ahoj Lucinko, tak jak ti chutnalo?" Hledím na něj, jak to myslí. "No to víno, dali ti ho? Oni ti ho nedali?" "To víno? To víno bylo od vás?" "No jasně, si někde běhala, tak jsem ho dal klukům, ať ti ho předají." :-D Tak jsem si, mimo jiné, v tu chvíli vzpomněla, jak mi před 2 lety šéf dal nový telefon a říkal u toho - to máte k narozeninám, svátku, i k vánocům. Že to myslel vážně, a to nejen v tom roce, ale už napořád, jsem se přesvědčila letos před vánoci, když jsem mu tady nechala tašku s dárky pro něj i jeho ženu, a on mi po svátcích přišel potřást rukou a to bylo všechno. No nevadí :-D Nicméně, odvahu otevřít toho plasťáka a vypít ho, jsem ještě nenašla, ale říkala jsem si, že jako nevhodný dárek, třeba pro šéfa k svátku, se bude hodit :-D No, a dnes jsme se potkali s panem Indruchem v novém roce poprvé. "Jeee, Lucinko, děkuju za dáreček, stav se za mnou někdy. Jak se máš? Už si ochutnala to víno? Bylo dobrý viď. Co šéf, už ti přidal?" Zarazí se, kouká na mně a povídá velmi důrazným, takovým tím otcovským kárným hlasem - "Co sis to dala do nosu ty drndo?"(piercing) :-D Pane Indruch, to už tam mám 20 let :-D V tom vystrčí z okýnka svou šedivou hlavu důchodkyně, paní Strolená. "Milane ty vole, ty už si taky hovno pamatuješ."

Ztratil se... Kdepak je?

15. prosince 2017 v 8:11 | Tornádo Lů
Protože vím, že se dá najít na sociální síti úplně všechno, od ztraceného pejska, přes dětskou rukavičku až po dívku z autobusu, která se usmála na chlapce s červenou šálou, musím to zkusit.
Mně se totiž ztratil kamarád. Byl to vlastně už člen naší domácnosti. Měl svoje místo v předsíni a kamkoli jsem šla, byl se mnou. A teď je pryč. Možná, že se někde doma schovává, ale kdyby byl někde venku…
Je zima a vítr a on má na sobě jen tógu. Prosím vás, kdybyste ho kdekoli viděli, nesmějte se jeho velkým uším a raději mu půjčte něco na sebe, ať nenastydne, a pošlete ho za mnou. Je pravděpodobné, že nedošel daleko a pohybuje v okolí Prahy 2 či 10.
Slyší na jméno Dobby. Měří asi 5 cm a je vinylový. Chybí mi a klíče se na něho také pořád ptají....
Poznávacím znamením je ponožka v jeho ruce a dírka v hlavě, díky které si zřejmě nepamatuje adresu trvalého bydliště.
Předem moc děkuji.
PS: Jestli ho našlo na ulici nějaký malý smrádě a teď si s ním doma hraje, tak ať ho kouká okamžitě navalit a o hračku si napíše ježíškovi!! Usmívající se

Kam dál