Chce to dovolenou

13. června 2017 v 10:31 | Tornádo Lů
Jak na sobě poznáte, že potřebujete dovolenou? Řekněme, že poslední delší volno jste měli o vánocích, kdy se na vás začnou projevovat známky únavy a jaké jsou u vás symptomy? Ptám se, protože o wk se mi stala taková věc….. Většinou to chodí až tak v červenci, ale letos jsem si toho asi vzala na sebe moc, nebo co?! :-D
Každé ráno, hned jak se začnu v posteli vrtět, už mi visí ten můj chlupatec nad hlavou, dýchá na mně a s tím šťastným, rozjančeným obličejem, poskakujíc po posteli, volá. (Pes prosím vás, ať nedojde k omylu…) "Vstávejdemedemedemedemedělejpojďvendemedemedeme." "No joo, už jdu." Vklouznu do šatů a mažeme venčit.
Hned před domem potkám sousedku. "Dobrý den." "Dobrý den, to je dneska pěkně, že?!" "Ano, krásný den bude,….. V parku druhou. "Dobré ráno." "Dobré ráno." Pána s hárající fenkou Mášou. Kubu od ní následně nemůžu odtrhnout, přetahujeme se s jejich vodítky, jako když tahal dědek řepu. Když pak obejdeme naše obvyklé kolečko a potkáme ještě pár lidí, jdoucích pro snídani a několik běžců, pomalu se vracíme zpět.
V domě potom, když sundávám psovi obojek, si při sehnutí všimnu, a tady dámy a pánové přichází pointa - že mám každou botu jinou!!! Ale jako ne stejné boty každá v jiné barvě, diametrálně odlišné boty, jedna vínová kroksa, druhá světle modrá outdoor sandále. Jediné, co ty dvě spojuje, je, že do nich vpluješ a jdeš, žádné zapínání, ale...
Hleděla jsem na své nohy konsternovaně snad půl minuty a pak přišel výbuch. Když jsem si smíchy málem učůrla, uvědomila jsem si, že je se mnou asi fakt něco špatně :-D Tak jen doufám, že to snad nějaká brzká dovolená spraví a že to není třeba už trvalý následek mého bujarého mládí :-D
Hezký den :-)
 

Zázračná tantra

7. června 2017 v 10:36 | Tornádo Lů
Včera jsem po příchodu domů, tak jako každý den, vzala pejska a šla s ním ven. U parku jsem viděla mladšího muže o berlích a přicházející starší ženu, jak mu říká: "Ano, ano, vím o vás, počítáme s vámi, jen jste tu příliš brzy, musíte počkat." A šla ke dveřím, na kterých bylo napsáno - Tantra masáže. Muž, jako že v pořádku, že počká. Pomalu se po chodníku odšourával směrem k lavičce, ztěžka se opíral o ty berle, dál jsem si ho nevšímala…. Když jsem ale šla večer venčit, zrovna začalo pršet, zahlédla jsem ho znovu, už byl evidentně na odchodu. No, odchodu….. To jste neviděli, jak ten o těch berlích pelášil, šmrdlal těma holema, až se mu z nich kouřilo a tak jako divně a zvesela poskakoval. Byl to tak vtipný pohled, že mně to rozesmálo a nakonec jsem to prostě nevydržela a volám na něj: "Tak koukám, že vám masáž pomohla." :-Dotáčí se a se smíchem a volá na mne zpátky: "To neee, to já jen, to já jen, kvůli tomu dešti…" "Noooo, to určitě, normálně přiznejte, že byla se šťastným koncem!" :-D Smíchem se zalyká a šupajdí raději za roh, aby nemusel odpovídat….. Beztak tam ty klacky určitě odhodil, to vám povídám, stal se zázrak Usmívající se

Dětičky v MHD

1. června 2017 v 11:03 | Tornádo Lů
Takový ten pocit, když nastoupíte do tramvaje, hledáte si klidné místo k sezení, lovíte v tašce knihu a těšíte se, že ji cestou do práce už dočtete. V tom si však uvědomíte, že je v tramvaji nezvyklý hluk. Zvednete oči a zjistíte, že vagon je plný dětí. Sakra, školní výlet. A je po klidu. První reflex je, že uteču, ale přes noc jsem asi zestárla nebo co. Ráno jsem se totiž vzbudila a bolelo mně něco, co ještě nikdy. Protože je to, abych to nazvala správným termínem - v prdeli - předpokládám, že je to kyčel :-Dtakže se mi při pokusu vstát a utéct, podlomí noha a dosednu rezignovaně se syknutím zpět do sedačky. Vědomí, že cesta daleká a sluchátka doma na nočním stolku, mně dohání skoro k slzám. "Kluci?" Otočí se přede mnou sedící, vcelku klidní hoši, asi jsou pod kinedrylem. "Kam až jedete?" "My právě nevíme, jak se ta stanice jmenuje, ale za Eden." Uff, 4 stanice, to dám...Co bylo snad ještě horší, než těch dvacet, překřikujících se dětí, byla holčička, která se zřejmě chtěla zavděčit pančitelce a jala se harantíky uklidňovat. Strašně nahlas, aby ji všichni slyšeli, dělala celou tu dobu pššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššš pššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššš, bylo to jako když uchází pára lokomotivě :-D Chtěla jsem závěrem napsat něco jako, že děti jsou dar, ale vybavil se mi místo toho obrázek, na kterém bylo napsáno - Děti jsou jako prdy. Ty svoje ještě nějak rozdýcháš, ale ty cizí….
 


Rozhovory se psem

25. května 2017 v 10:47 | Tornádo Lů
Rozhovory se psem. Jak a proč se vedou, pochopí pravděpodobně jen pejskaři. Já se sice za pejskařku nepovažuji, nechodím do parku s ostatními a nepovídám si s nimi, mezi aportováním, ani neznám psí rasy. Jo, poznám pudla, u nás bydlí třeba zrovna jeden, je to fenka a jmenuje se Kamila. No a dobrmana, čivavu, a německého ovčáka, ale to je tak asi všechno. Je to asi stejné, jako to mám s auty. Škodovka, trabant, mercedes, červené, bílé, modré, to mi asi tak stačí. Nicméně, se svým psem, hovořím stejně tak, jako všichni pejskaři a to asi právě nepejskař nepochopí. Myslím, že když vidí nepejskař starší paní, co jde s pudlicí Kamilou na procházku a něco jí povídá, zaklepe si na hlavu a myslí si něco o praštěný bábě. Ale, vážení nepejskaři, je to úplně normální. Takový pes, když je šikovný a chytrý, se dostane až na úroveň tříletého dítěte, no fakt. Neeeee, nemluví, ale rozumí. A není jen o povelech sedni a lehni. Já třeba řeknu Kubíčkovi v chodbě - "Nechal sis tady medvídka, vezmi si ho a ukliď." A on jde a odnese si ho do pokoje. Řeknu mu - "Napij se vodičky." a on jde a napije se, atd atd. A rozhovory spolu vedeme často. Třeba předevčírem. Těšila jsem se domů z práce, jak si zacvičím a udělám v klidu večeři. Otevřu dveře a tam poblitá podlaha. "Kubo? Co se to tu stalo?" Přijde velmi pomalu, zvedne přední tlapky, panáčkuje a jednou "ručičkou" na mně mává a má u toho strašně výraz - ani se neptej, mně ti je tak blbě…." "Aha, no tak dobře, tak jdeme na veterinu, pojď." A pak celou cestu polohlasně: "já ti to říkám pořád, neolizuj to, fuj je to, nech to ty dobytku, ale je to marný, je to marný, tak a tady to máme, to je s tebou těžký kamaráde, posloucháš mně? Co tam zase děláš, fuuuuuj, neolizuj to ty praseeeeeeeeeeee! Ježišmarjáááá, o čem tady celou dobu mluvím? Počkej, ono tě to u pana doktora přejde." A taky že přešlo, hnedle, jak mu chudákovi strčil uchošťour do zadku. To bylo najednou slibů v jeho obličeji, že už to víckrát neudělá, prdík malej. Dostal 2 pigára, peněženka lehčí o 500 a druhý den na kontrolu. V čekárně je pes a kočka a pak přišla mopsice Nelinka. Mezi námi, byla dost praštěná, pořád se točila dokolečka, nemůžu se zbavit té písničky, pořád si jí od té doby zpívám - měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici,…… Kubíčkovi se ale líbila, i když byla trochu řachlá. Paničku neposlouchala, už z ní byla trošku na mrkev. A pak začal monolog. "Nelinko, nech toho. Nelinko, přestaň se točit. Neumíš poslouchat? Že já ti nedám dneska pacholíka? Nelíííí, jestli toho nenecháš, tak ti ho nedám?! Taaaaak a máš to, nic nedostaneš, sedni si už sakra,..." A Nelinka nic, té to bylo úplně jedno, protože dobře věděla, že až si doma sedne, vykulí ty už takhle vykulený oči a nakrčí placatý čumák, panička zjihne a pacholíka dostane :-) No a my přišli na řadu a vyplázla jsem další 400, a když jsme už šli domů, povídám mu zase: "tak ti pěkně děkuju, místo, abych si něco koupila, tak to utratím za tebe, do cirkusu půjdeš, vydělávat. Slyšels pana doktora? NE-O-LIZOVAT ty hnusy venku! Poslechneš ho? Poslechneš aspoň jeho, když na mně prdíš? No, co koukáš a dneska žádný piškoty, seš zlobivák zlobivej." Přijdeme domů, výraz číslo 16, zvedne přední tlapky - " Když ale, já děsně trpěl, prosím tebe, můžeš mně pochovat, strašně to potřebuju, přece vidíš, jaký jsem chudák, musíš být teď pořád se mnou a hladit mně, až do doby než usnu, jo?!" "No tak dobře, pojď, dáme piškůtek."

Ve frontě

19. května 2017 v 8:46 | Tornádo Lů
Včera jsem byla u nás v nejmenovaném obchodě. Klasika, dvě pokladny a 2 fronty jako blázen. Hodina H, všichni jdou z práce, spěchají, nervy pracují, fronta se nekrátí, lidé nervózně, tiše přešlapují. A do toho slyším "haló pane, vy jste dlouhej, pojďte mi pomoct." Otočím se a tam takový malinkatý šedivý dědeček. Vysvětluje vysokému mladíkovi, že chce támhletu láhev s metaxou. Klučina mu ji sundavá, a mne v tu chvíli napadne (a jak už to tak u mne bývá, co na srdci, to na jazyku) vypadne ze mně, do toho ticha, jen tak polohlasně: "takovej malej, a už pije....." A bylo po tichu. Půl obchodu se řechtá a pokladní mi slzíc děkuje, že ji dnes konečně něco rozesmálo :-D

Narozeninová

16. května 2017 v 12:59 | Tornádo Lů
Pravidlo číslo jedna - když máte narozeniny, nechoďte do práce. Je to fakt zbytečné. Už na střední jsem chodila vždycky v tento den na školu a věděla jsem proč. Protože to prostě nemá cenu kazit si tento den nějakými povinnostmi, no ne?! Já celý včerejšek strávila přemýšlením, jestli si nevzít dovolenou. Já kráva si ji nevzala a teď toho lituji Od rána tu sedím, nic - zdůrazňuji - NIC nedělám a rozmlouvám sama se sebou, že jsem se na to měla vyprdnout a jít raději do cukrárny Včera jsem potkala Dadlu, modří již vědí o koho jde, ano, místní poloblázen volá na mně přes půl bloku - "Co to neseš?" "Dort Dadlo." "Pro mě?" "Ne, je pro mě." "Takže ty už necvičíš?" "Ne, teď jím dorty, je to příjemnější a méně namáhavé." :-D Tak, to jsem měla dělat dnes, ne zbytečně sedět v kanceláři a koukat na kolegu Kotrcha Další věc - dárky. Ty už mám také za sebou. Nevím, jak je to možný, ale ať jsou vánoce nebo narozky, vždycky to dostanu tak to je jeden dáreček a druhý, ten mně ale vážně překvapil - plynárny mi poslaly vyúčtování a neposlaly nedoplatek?! Neuvěřitelné Hele to je tak neuvěřitelné, že snad vypadnu dřív z práce a půjdu to reklamovat Co se týče přání - Všem kamarádům děkuji za shovívavost, že mi přejí jen hezké věci, hned ráno mi v hlavě naskočila epizoda ze seriálu Přátelé, kdy Rachel dostala přání - je lepší být stará, než pod drnem A poslední věc - přípitek - dala jsem si hned ráno, teď po o a večer si dám ještě - 4 ml kapek na kašel :-D takže vážení, připíjím všem na zdraví

Aprílové počasí

26. dubna 2017 v 12:40 | Tornádo Lů
To je legrace, jak jsou všichni už tak naštvaní a otrávení z toho počasí. Nevyčerpatelné téma posledních dnů :-D Nic se nedá venku dělat, všechno pomrzlo, to bude zase všechno drahý, u nás ráno sněžilo, to ti byly kroupy a ten vítr, pořád doma topíme, to budou účty, jsem zase nestydlá,... Všichni jsou depresivní a tlustí, neboť klimatické podmínky jsou stále ideální k tomu sedět doma u telky, žrát a nadávat na tu sibérii :-D Teď jsem šla do podatelny, pracuje tam paní, je jí skoro sedmdesát a přivydělává si k důchodu. Otevřu dveře, babička tam sedí, kouří cigaretu, v obličeji velmi znechucený výraz. Otočí pomalu hlavu - "ještě tam chčije?" :-D Fakt mně rozesmála :-D Loni svítilo slunce tak, že hrozilo, že všechny třešně odkvetou, až půjdou ženy se svými milými 1.5. v šatičkách do luhů a hájů. Letos to vypadá, že přidrandíme ke stromu na saních a líbačka bude pod jmelím v gatích s rozepnutým knoflíkem :-D Hele, vydržte to :-D dávám tomu měsíc, maximálně dva a bude teplíčko. Takový, až zase všude uslyšíme - fuj to je hnusný vedro,… :-D

Zaplať

24. dubna 2017 v 9:20 | Tornádo Lů
Včera jsem měla ve schránce lístek od pošťačky, která se samozřejmě ani nepokoušela, do toho 4 patra dojít a zabouchat na dveře, že mám úřední psaní na poště. Úřední psaní… To je slast pro člověka s tak rozvinutou fantazií a smyslem pro katastrofické scénáře, jako mám já :-D"Něco někde dlužím?! Už na mně přišli? Ale s čím? Andreji? Pane Sokole? Kdo je tam teď místo Komorouse? :-D Jeee, to já půjdu asi sedět, až zčernám." No a přesně pro tohle, jsem se na poštu raději vydala hned :-) Zvědavě načuhuji paní za přepážkou pod ruce. Zelený pruh. "Taaak, a už mně mají." říkám polohlasně… Paní na mně překvapeně hledí. "to nic, jen koukám, kdo mi píše, nashledanou." Obálku trhám hned za dveřmi. Poplatek za radio. Budeš platit, i když ho nemáš holčičko. Tak dobře, tuhle jsem si u přepínání televize všimla, že v určitý moment obrazovka zčerná a je slyšet pouze zvuk. Ahá - tak to bylo radio, to nebylo rozbité... (:-D mi připomnělo, že jsme se doma tuhle koukali na telku a najednou do toho filmu mluvil někdo navíc. Říkal: "vrah vstupuje do maringotky. Bere do ruky nůž a bodá jím 30 x do ženy na posteli, všude je krev…" :-D hele normálně vypravěč :-D Já vim, že je to asi už běžné, ale my to slyšeli prvně. To byla taková prča :-D než jsme zjistili, že jsme něco zmáčkli na ovladači a že je to pro nevidomé….. :-DNo coment, až začnu na stará kolena zase hulit, budu si filmy pouštět už jen s tím, veliká legrace, fakt doporučuji) :-D No, tak zpět - hele a nestačil by poplatek za TV? Ne! Dobře, zaplatím, jsem přece poctivá občanka, nebudu se s vámi přít, že ho neposlouchám. Ale... Existují nějaké výjimky? Á, existují. Úplná slepota či hluchota. Ale - oboustranná, prosím pěkně, to zdůrazňuji, oboustranná. Jestliže sice blbě, ale na jedno ucho přece slyšíte - koukejte platit. "A co daně uhlíři, daně zaplacený máš??? A na příští rok, na příští rok taky? Ne?! Tak zaplať, nebo tě nechám zavřít!" A takhle mi tu žijem :-) Nezbývá než těšit se na daň ze vzduchu nebo ze zavřeného okna

Černé tulipány

20. dubna 2017 v 8:27 | Tornádo Lů
Tak nám konečně vykvetly na zahradě černé tulipány. Když jsem byla malá holka, táta jich měl pár na zahradě, v té době to byla vzácnost a všichni sousedi z vesnice se na ně chodili koukat. Jeden rok ale už nevylezly. Ačkoli jsme je neměli už léta, táta o nich nepřestal mluvit. A dodnes, když kvetou všechny ostatní - bílé, růžové, červené a žluté, vypráví nám, jak měl od jedné nizozemské holky černé tulipány a jaká to byla krása…. A tak, když jsem loni byla na výletě v Holandském Keukenhofu, koupila jsem mu tam pytlík s jejich cibulkami. Nehleděla jsem na cenu, přece mu jimi udělám takovou radost… Zvesela jsem je vezla v batůžku, místo nejlepšího modelu z coffee shopu. S napětím a téměř jako svátost, jsem mu je předávala. A skutečně, v otcových očích se zalesklo, dojemná chvilka. Zasadili jsme je a celou zimu kolem nich napjatě chodili a modlili se, aby nezmrzly. Když zjara vylezly první lístky, skotačili jsme kolem záhonu, jako blázni Usmívající se Neumrzli, budou, budou, už brzy, budou….. A teď, konečně vykvetli! A tak se jimi musím pochlubit i vám. Je jich 29 a všechny - jsou červené... Překvapený

Velikonoce za dveřmi

13. dubna 2017 v 9:07 | Tornádo Lů
Tak, ačkoli to tak venku nevypadá, velikonoce jsou za dveřmi. Když jsem byla malá, jezdili jsme, celá rodina rok co rok na naší chalupu. Tři děti, táta, máma. Protože nás bylo hodně, byl zapotřebí velký proviant a neboť jsme neměli auto a jezdívali jsme vlakem. Táta měl epesní tašku RVHP, které říkal Fiátek. Takže vždycky narval jídlo do Fiátku a mazali jsme. (S tou taškou na kolečkách jsme si mimochodem užili spoustu legrace, když nás v ní mamka vozila, ale to táta nesměl vědět, to by byla mela) Když jsem byla úplně malá, pravděpodobně jsem chodila koledovat se sourozenci, ale upřímně řečeno, si to nepamatuji. Ale pamatuji si, že na dvoře, mezi kůlnou a dílnou, měla malou světničku jedna stará paní. Táta tenkrát koupil chalupu i s ní. Byla to hospodyně pana řezníka, který tam bydlel před námi. Žila tam od mládí, byla tam zvyklá, nikoho ani nenapadlo, ji odtud vystrnadit a tak tam měla, myslím, celkem spokojené a klidné stáří. Byla už hodně stará, moc hodná a měla zelený zákal, skoro neviděla... Bráchové mi řekli, že to její bílé oko je skleněné a že paní není vůbec žádná hodná, ale čarodějnice, co mně chce upéct, jako Mařenku. A tak jsem se jí tolik bála, že když za mnou chodila s čokoládou nebo na velikonoce s nádhernými kraslicemi nebo když mi chtěla dát chudinka stará, čerstvě upečený koláč, pelášila jsem od dveří, co mi malé nožičky dovolily… J Když jsem byla větší, bráchové už chodili sami a nám už zvonili pod okny malí, roztomilí koledníčci. Malými pomlázkami jen tak mávali před sebou, vždycky pěkně řekli koledu a do košíčků si vybírali ta nejhezčí vajíčka, jaká jsme jim před tím s maminkou obarvily. Některá byla s obtisky, jiná přírodní, barvená v cibuli, s lístky řebříčku nebo jetele. A jak šel čas, vajíčka jsme sice stále barvily, ale mnoho malých koledníčků už pro ně nechodilo. Chodily k nám holky od sousedů, třeba už v 5 ráno a čančaly jsme se před zrcadly, abychom se líbily klukům. Den před velikonočním pondělím, jsme si umyly vlasy a z ještě mokrých udělaly copánky, a šly spát. Ráno jsme se pak vzbudily, vlasy rozpustily a měly na hlavách buď afro nebo trvalou, to podle kvality a hustoty vlasů :-D :-D :-D A tak pak přišli místní mladí chlapci, ke koledám je už musela popohánět naše máma. S ostychem zvedali naše sukénky a pomlázkou nás vypláceli, spíše jemně, jen sem tam to štíplo. A za další léta, jsme místo vajíček měly s holkama už připravené lahve s alkoholem a na sebe si oblékaly džíny a nejmíň troje kalhotky, protože se přiřítilo stádo nalitých surovců, kteří vypily půl baráku, zmlátili nás tak, že jsme si týden nemohly přes jelita sednout a táhli dál :-D To už bývalo v álejích nablito a já jsem tam přestala jezdit… Tady v Praze se neděje nic, je to den jako každý jiný. Loni mi doma zaklepal ráno soused. Myslela jsem, že mu došla sůl, ale měl v ruce pomlázku a dost mně tím překvapil :-D ještě více, když se divil, že nemám vajíčka. Tak trochu smutný, jak tradice ve městech mizí. Nicméně, výhodu vidím v tom, že není všude cítit sirovodík. :-D Boha jeho, úplně se mi vybavuje ten puch ve škole, jak děcka nosila ještě týden na svačiny vajíčka natvrdo :-D Tak vám přeji veselévelicevelikonoce a ať vám ti vaši mužíci zlehka naplácají, ne proto, že si to zasloužíte, ale proto, abyste byly stále krásné, zdravé a mladé J

Kam dál