Rozhovory se psem

Včera v 10:47 | Tornádo Lů
Rozhovory se psem. Jak a proč se vedou, pochopí pravděpodobně jen pejskaři. Já se sice za pejskařku nepovažuji, nechodím do parku s ostatními a nepovídám si s nimi, mezi aportováním, ani neznám psí rasy. Jo, poznám pudla, u nás bydlí třeba zrovna jeden, je to fenka a jmenuje se Kamila. No a dobrmana, čivavu, a německého ovčáka, ale to je tak asi všechno. Je to asi stejné, jako to mám s auty. Škodovka, trabant, mercedes, červené, bílé, modré, to mi asi tak stačí. Nicméně, se svým psem, hovořím stejně tak, jako všichni pejskaři a to asi právě nepejskař nepochopí. Myslím, že když vidí nepejskař starší paní, co jde s pudlicí Kamilou na procházku a něco jí povídá, zaklepe si na hlavu a myslí si něco o praštěný bábě. Ale, vážení nepejskaři, je to úplně normální. Takový pes, když je šikovný a chytrý, se dostane až na úroveň tříletého dítěte, no fakt. Neeeee, nemluví, ale rozumí. A není jen o povelech sedni a lehni. Já třeba řeknu Kubíčkovi v chodbě - "Nechal sis tady medvídka, vezmi si ho a ukliď." A on jde a odnese si ho do pokoje. Řeknu mu - "Napij se vodičky." a on jde a napije se, atd atd. A rozhovory spolu vedeme často. Třeba předevčírem. Těšila jsem se domů z práce, jak si zacvičím a udělám v klidu večeři. Otevřu dveře a tam poblitá podlaha. "Kubo? Co se to tu stalo?" Přijde velmi pomalu, zvedne přední tlapky, panáčkuje a jednou "ručičkou" na mně mává a má u toho strašně výraz - ani se neptej, mně ti je tak blbě…." "Aha, no tak dobře, tak jdeme na veterinu, pojď." A pak celou cestu polohlasně: "já ti to říkám pořád, neolizuj to, fuj je to, nech to ty dobytku, ale je to marný, je to marný, tak a tady to máme, to je s tebou těžký kamaráde, posloucháš mně? Co tam zase děláš, fuuuuuj, neolizuj to ty praseeeeeeeeeeee! Ježišmarjáááá, o čem tady celou dobu mluvím? Počkej, ono tě to u pana doktora přejde." A taky že přešlo, hnedle, jak mu chudákovi strčil uchošťour do zadku. To bylo najednou slibů v jeho obličeji, že už to víckrát neudělá, prdík malej. Dostal 2 pigára, peněženka lehčí o 500 a druhý den na kontrolu. V čekárně je pes a kočka a pak přišla mopsice Nelinka. Mezi námi, byla dost praštěná, pořád se točila dokolečka, nemůžu se zbavit té písničky, pořád si jí od té doby zpívám - měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici,…… Kubíčkovi se ale líbila, i když byla trochu řachlá. Paničku neposlouchala, už z ní byla trošku na mrkev. A pak začal monolog. "Nelinko, nech toho. Nelinko, přestaň se točit. Neumíš poslouchat? Že já ti nedám dneska pacholíka? Nelíííí, jestli toho nenecháš, tak ti ho nedám?! Taaaaak a máš to, nic nedostaneš, sedni si už sakra,..." A Nelinka nic, té to bylo úplně jedno, protože dobře věděla, že až si doma sedne, vykulí ty už takhle vykulený oči a nakrčí placatý čumák, panička zjihne a pacholíka dostane :-) No a my přišli na řadu a vyplázla jsem další 400, a když jsme už šli domů, povídám mu zase: "tak ti pěkně děkuju, místo, abych si něco koupila, tak to utratím za tebe, do cirkusu půjdeš, vydělávat. Slyšels pana doktora? NE-O-LIZOVAT ty hnusy venku! Poslechneš ho? Poslechneš aspoň jeho, když na mně prdíš? No, co koukáš a dneska žádný piškoty, seš zlobivák zlobivej." Přijdeme domů, výraz číslo 16, zvedne přední tlapky - " Když ale, já děsně trpěl, prosím tebe, můžeš mně pochovat, strašně to potřebuju, přece vidíš, jaký jsem chudák, musíš být teď pořád se mnou a hladit mně, až do doby než usnu, jo?!" "No tak dobře, pojď, dáme piškůtek."
 

Ve frontě

19. května 2017 v 8:46 | Tornádo Lů
Včera jsem byla u nás v nejmenovaném obchodě. Klasika, dvě pokladny a 2 fronty jako blázen. Hodina H, všichni jdou z práce, spěchají, nervy pracují, fronta se nekrátí, lidé nervózně, tiše přešlapují. A do toho slyším "haló pane, vy jste dlouhej, pojďte mi pomoct." Otočím se a tam takový malinkatý šedivý dědeček. Vysvětluje vysokému mladíkovi, že chce támhletu láhev s metaxou. Klučina mu ji sundavá, a mne v tu chvíli napadne (a jak už to tak u mne bývá, co na srdci, to na jazyku) vypadne ze mně, do toho ticha, jen tak polohlasně: "takovej malej, a už pije....." A bylo po tichu. Půl obchodu se řechtá a pokladní mi slzíc děkuje, že ji dnes konečně něco rozesmálo :-D

Narozeninová

16. května 2017 v 12:59 | Tornádo Lů
Pravidlo číslo jedna - když máte narozeniny, nechoďte do práce. Je to fakt zbytečné. Už na střední jsem chodila vždycky v tento den na školu a věděla jsem proč. Protože to prostě nemá cenu kazit si tento den nějakými povinnostmi, no ne?! Já celý včerejšek strávila přemýšlením, jestli si nevzít dovolenou. Já kráva si ji nevzala a teď toho lituji Od rána tu sedím, nic - zdůrazňuji - NIC nedělám a rozmlouvám sama se sebou, že jsem se na to měla vyprdnout a jít raději do cukrárny Včera jsem potkala Dadlu, modří již vědí o koho jde, ano, místní poloblázen volá na mně přes půl bloku - "Co to neseš?" "Dort Dadlo." "Pro mě?" "Ne, je pro mě." "Takže ty už necvičíš?" "Ne, teď jím dorty, je to příjemnější a méně namáhavé." :-D Tak, to jsem měla dělat dnes, ne zbytečně sedět v kanceláři a koukat na kolegu Kotrcha Další věc - dárky. Ty už mám také za sebou. Nevím, jak je to možný, ale ať jsou vánoce nebo narozky, vždycky to dostanu tak to je jeden dáreček a druhý, ten mně ale vážně překvapil - plynárny mi poslaly vyúčtování a neposlaly nedoplatek?! Neuvěřitelné Hele to je tak neuvěřitelné, že snad vypadnu dřív z práce a půjdu to reklamovat Co se týče přání - Všem kamarádům děkuji za shovívavost, že mi přejí jen hezké věci, hned ráno mi v hlavě naskočila epizoda ze seriálu Přátelé, kdy Rachel dostala přání - je lepší být stará, než pod drnem A poslední věc - přípitek - dala jsem si hned ráno, teď po o a večer si dám ještě - 4 ml kapek na kašel :-D takže vážení, připíjím všem na zdraví
 


Aprílové počasí

26. dubna 2017 v 12:40 | Tornádo Lů
To je legrace, jak jsou všichni už tak naštvaní a otrávení z toho počasí. Nevyčerpatelné téma posledních dnů :-D Nic se nedá venku dělat, všechno pomrzlo, to bude zase všechno drahý, u nás ráno sněžilo, to ti byly kroupy a ten vítr, pořád doma topíme, to budou účty, jsem zase nestydlá,... Všichni jsou depresivní a tlustí, neboť klimatické podmínky jsou stále ideální k tomu sedět doma u telky, žrát a nadávat na tu sibérii :-D Teď jsem šla do podatelny, pracuje tam paní, je jí skoro sedmdesát a přivydělává si k důchodu. Otevřu dveře, babička tam sedí, kouří cigaretu, v obličeji velmi znechucený výraz. Otočí pomalu hlavu - "ještě tam chčije?" :-D Fakt mně rozesmála :-D Loni svítilo slunce tak, že hrozilo, že všechny třešně odkvetou, až půjdou ženy se svými milými 1.5. v šatičkách do luhů a hájů. Letos to vypadá, že přidrandíme ke stromu na saních a líbačka bude pod jmelím v gatích s rozepnutým knoflíkem :-D Hele, vydržte to :-D dávám tomu měsíc, maximálně dva a bude teplíčko. Takový, až zase všude uslyšíme - fuj to je hnusný vedro,… :-D

Zaplať

24. dubna 2017 v 9:20 | Tornádo Lů
Včera jsem měla ve schránce lístek od pošťačky, která se samozřejmě ani nepokoušela, do toho 4 patra dojít a zabouchat na dveře, že mám úřední psaní na poště. Úřední psaní… To je slast pro člověka s tak rozvinutou fantazií a smyslem pro katastrofické scénáře, jako mám já :-D"Něco někde dlužím?! Už na mně přišli? Ale s čím? Andreji? Pane Sokole? Kdo je tam teď místo Komorouse? :-D Jeee, to já půjdu asi sedět, až zčernám." No a přesně pro tohle, jsem se na poštu raději vydala hned :-) Zvědavě načuhuji paní za přepážkou pod ruce. Zelený pruh. "Taaak, a už mně mají." říkám polohlasně… Paní na mně překvapeně hledí. "to nic, jen koukám, kdo mi píše, nashledanou." Obálku trhám hned za dveřmi. Poplatek za radio. Budeš platit, i když ho nemáš holčičko. Tak dobře, tuhle jsem si u přepínání televize všimla, že v určitý moment obrazovka zčerná a je slyšet pouze zvuk. Ahá - tak to bylo radio, to nebylo rozbité... (:-D mi připomnělo, že jsme se doma tuhle koukali na telku a najednou do toho filmu mluvil někdo navíc. Říkal: "vrah vstupuje do maringotky. Bere do ruky nůž a bodá jím 30 x do ženy na posteli, všude je krev…" :-D hele normálně vypravěč :-D Já vim, že je to asi už běžné, ale my to slyšeli prvně. To byla taková prča :-D než jsme zjistili, že jsme něco zmáčkli na ovladači a že je to pro nevidomé….. :-DNo coment, až začnu na stará kolena zase hulit, budu si filmy pouštět už jen s tím, veliká legrace, fakt doporučuji) :-D No, tak zpět - hele a nestačil by poplatek za TV? Ne! Dobře, zaplatím, jsem přece poctivá občanka, nebudu se s vámi přít, že ho neposlouchám. Ale... Existují nějaké výjimky? Á, existují. Úplná slepota či hluchota. Ale - oboustranná, prosím pěkně, to zdůrazňuji, oboustranná. Jestliže sice blbě, ale na jedno ucho přece slyšíte - koukejte platit. "A co daně uhlíři, daně zaplacený máš??? A na příští rok, na příští rok taky? Ne?! Tak zaplať, nebo tě nechám zavřít!" A takhle mi tu žijem :-) Nezbývá než těšit se na daň ze vzduchu nebo ze zavřeného okna

Černé tulipány

20. dubna 2017 v 8:27 | Tornádo Lů
Tak nám konečně vykvetly na zahradě černé tulipány. Když jsem byla malá holka, táta jich měl pár na zahradě, v té době to byla vzácnost a všichni sousedi z vesnice se na ně chodili koukat. Jeden rok ale už nevylezly. Ačkoli jsme je neměli už léta, táta o nich nepřestal mluvit. A dodnes, když kvetou všechny ostatní - bílé, růžové, červené a žluté, vypráví nám, jak měl od jedné nizozemské holky černé tulipány a jaká to byla krása…. A tak, když jsem loni byla na výletě v Holandském Keukenhofu, koupila jsem mu tam pytlík s jejich cibulkami. Nehleděla jsem na cenu, přece mu jimi udělám takovou radost… Zvesela jsem je vezla v batůžku, místo nejlepšího modelu z coffee shopu. S napětím a téměř jako svátost, jsem mu je předávala. A skutečně, v otcových očích se zalesklo, dojemná chvilka. Zasadili jsme je a celou zimu kolem nich napjatě chodili a modlili se, aby nezmrzly. Když zjara vylezly první lístky, skotačili jsme kolem záhonu, jako blázni Usmívající se Neumrzli, budou, budou, už brzy, budou….. A teď, konečně vykvetli! A tak se jimi musím pochlubit i vám. Je jich 29 a všechny - jsou červené... Překvapený

Velikonoce za dveřmi

13. dubna 2017 v 9:07 | Tornádo Lů
Tak, ačkoli to tak venku nevypadá, velikonoce jsou za dveřmi. Když jsem byla malá, jezdili jsme, celá rodina rok co rok na naší chalupu. Tři děti, táta, máma. Protože nás bylo hodně, byl zapotřebí velký proviant a neboť jsme neměli auto a jezdívali jsme vlakem. Táta měl epesní tašku RVHP, které říkal Fiátek. Takže vždycky narval jídlo do Fiátku a mazali jsme. (S tou taškou na kolečkách jsme si mimochodem užili spoustu legrace, když nás v ní mamka vozila, ale to táta nesměl vědět, to by byla mela) Když jsem byla úplně malá, pravděpodobně jsem chodila koledovat se sourozenci, ale upřímně řečeno, si to nepamatuji. Ale pamatuji si, že na dvoře, mezi kůlnou a dílnou, měla malou světničku jedna stará paní. Táta tenkrát koupil chalupu i s ní. Byla to hospodyně pana řezníka, který tam bydlel před námi. Žila tam od mládí, byla tam zvyklá, nikoho ani nenapadlo, ji odtud vystrnadit a tak tam měla, myslím, celkem spokojené a klidné stáří. Byla už hodně stará, moc hodná a měla zelený zákal, skoro neviděla... Bráchové mi řekli, že to její bílé oko je skleněné a že paní není vůbec žádná hodná, ale čarodějnice, co mně chce upéct, jako Mařenku. A tak jsem se jí tolik bála, že když za mnou chodila s čokoládou nebo na velikonoce s nádhernými kraslicemi nebo když mi chtěla dát chudinka stará, čerstvě upečený koláč, pelášila jsem od dveří, co mi malé nožičky dovolily… J Když jsem byla větší, bráchové už chodili sami a nám už zvonili pod okny malí, roztomilí koledníčci. Malými pomlázkami jen tak mávali před sebou, vždycky pěkně řekli koledu a do košíčků si vybírali ta nejhezčí vajíčka, jaká jsme jim před tím s maminkou obarvily. Některá byla s obtisky, jiná přírodní, barvená v cibuli, s lístky řebříčku nebo jetele. A jak šel čas, vajíčka jsme sice stále barvily, ale mnoho malých koledníčků už pro ně nechodilo. Chodily k nám holky od sousedů, třeba už v 5 ráno a čančaly jsme se před zrcadly, abychom se líbily klukům. Den před velikonočním pondělím, jsme si umyly vlasy a z ještě mokrých udělaly copánky, a šly spát. Ráno jsme se pak vzbudily, vlasy rozpustily a měly na hlavách buď afro nebo trvalou, to podle kvality a hustoty vlasů :-D :-D :-D A tak pak přišli místní mladí chlapci, ke koledám je už musela popohánět naše máma. S ostychem zvedali naše sukénky a pomlázkou nás vypláceli, spíše jemně, jen sem tam to štíplo. A za další léta, jsme místo vajíček měly s holkama už připravené lahve s alkoholem a na sebe si oblékaly džíny a nejmíň troje kalhotky, protože se přiřítilo stádo nalitých surovců, kteří vypily půl baráku, zmlátili nás tak, že jsme si týden nemohly přes jelita sednout a táhli dál :-D To už bývalo v álejích nablito a já jsem tam přestala jezdit… Tady v Praze se neděje nic, je to den jako každý jiný. Loni mi doma zaklepal ráno soused. Myslela jsem, že mu došla sůl, ale měl v ruce pomlázku a dost mně tím překvapil :-D ještě více, když se divil, že nemám vajíčka. Tak trochu smutný, jak tradice ve městech mizí. Nicméně, výhodu vidím v tom, že není všude cítit sirovodík. :-D Boha jeho, úplně se mi vybavuje ten puch ve škole, jak děcka nosila ještě týden na svačiny vajíčka natvrdo :-D Tak vám přeji veselévelicevelikonoce a ať vám ti vaši mužíci zlehka naplácají, ne proto, že si to zasloužíte, ale proto, abyste byly stále krásné, zdravé a mladé J

Slovo dělá muže

12. dubna 2017 v 7:39 | Tornádo Lů
Podle mě, když chlap něco řekne, tak to má platit. Když něco slíbí, má to dodržet. Ať se děje, co se děje. Opravdu si myslím, že když šéf v pátek řekne, že tu od pondělí do čtvrtka nebude, tak vás v pondělí ráno nemá nachytat s kafíčkem, při veselé konverzaci s přáteli na sociální síti. Nebo, když v poledne vyráží z Prahy na Moravu, a vy si hodinu před koncem pracovní doby radostně prozpěvujete a plánujete, že asi už pomalu vyrazíte a uděláte si pěkné odpoledne, tak nemá stát najednou ve dveřích, jako tomu bylo dnes. Ani by se neměl vracet zpátky, když řekne nahlas a zřetelně nashle a potkat vás na ulici, po 5 minutách s batůžkem na zádech. To se prostě nedělá. Slovo dělá přeci muže :-D

Smějte se

10. dubna 2017 v 13:43 | Tornádo Lů
Vždycky, když jsem vyrážela někam na výlet, stačilo vzít si vodu. Letos, s nově získanou alergií, než vyrazím, natočím si do lahve vodu, do batůžku hodím čtvery papírové kapesníčky, prášky na alergii, kapky do očí, kapky do nosu a jachalá ven :-D Kamarádka měla v batohu kromě vody a cigaret připravenou i snídani. Těšily jsme se, jak si ji dáme cestou, tak jako klasicky, jak to Češi dělávají, když někam jedou. Jakmile dosednou, vybalí jídlo a cpou se J Jenže my, než jsme stačily müsli tyčinku rozbalit, byly jsme na místě. Fofr cesta, žádný dálkový výjezd. Ještě, že jsem se nedělala s řízkama :-D U vstupu do zahrad jsem polkla prášek a vyrazily jsme. Vzhledem k tomu, že jsme následně nemohly najít východ, našlapaly jsme už v první etapě cca 10 km :-D ale bylo nám to málo a tak jsme se rozhodly, že se posilníme v restauraci dobrým obědem a vyrazíme dál. Na náměstí restaurace skutečně stála, ale byla zavřená. Musely jsme tedy zajít do jedné ze dvou pizzerií, které na náměstí, kromě lékárny a obvodního úřadu, byly. Hned u vstupu na nás čekal uvítací výbor, trochu nás to vyděsilo, ale dobře… Jeden pán v bílé košili nás uvedl na místa, servírka v kostičkované ihned přinesla jídelní a nápojový lístek, další přicupitala a s americkým úsměvem spustila: "můžu vám nabídnout něco k pití? Třeba domácí limonádu? Máme pomerančovou s mangem nebo citronovou s mátou, nebo si dáte ledový…" Zastavuji tu kulometnou salvu. "Já bych si dala pivo." Slečna vypadá, jak kdybych si řekla o bílý prášek a zrcátko. "Ach… ano, jistě, máme Stelu. Velkou? Vy také???" (jo velkou ty blbko, ušly jsme právě 10 kiláků a máme žízeň jako bejk) :-D Další pán v bílé košili přináší orosenou odměnu. Zdá se, že je tu více personálu než hostů. Všichni mají na košilích připnuté placky. Nemůžu přečíst, co na nich je napsané, pravděpodobně nějaké reklamy. Je to tak nevkusné, že mi to připomíná, jak jsem je v pubertě nosila já, měla jsem jednu svítivě růžovou a černým nápisem na ní bylo napsané - jsem zkažená až na - a pod tím byl obrázek stehenní kosti. :-D Je vám jasné, že v těch 12,13 letech, jsem byla zkažená fakt hodně :-D Když jsme si objednaly jídlo, a vrátily od slz promáčené lístky, neb ceny tu byly opravdu k pláči, zanedlouho přišel asi už šestnáctý zaměstnanec a pokládal nám na stůl papírový sáček a v misce bylinkové máslo. "To jsem zvědavá, jestli nám ten couvert napočítají, i když to nebudeme jíst" "No to já taky, když tak si to vezmeme s sebou, i kdybychom to měly naházet kachnám v potoce." Náš smích pohoršuje všechny okolo. "Buď zticha, jinak půjdeme jíst támhle na hanbu." Ukazuji na rozestavěnou zahrádku. Jídlo bylo úplně průměrné, nemůžu nijak chválit. Prosíme o účet, platíme. "Baru, koukej, ten couvert nejen, že tam je, ale je obou účtenkách." "Ajo, ber to tvl, dělej." Rychlostí blesku a obratností Kelišové, hážu pytlík do batohu a se záchvatem smíchu probíháme kordonem zaměstnanců, kteří ani nestíhají zpívat - zlatá brána otevřena - a už jsme fuč... :-D Po dalších 3 hodinách chůze, se vracíme zpět do civilizace. Jsme ušlapané, v nohách přes 20 km, stihly jsme už probrat tak polovinu věcí, co se za ten týden stalo, na obě jde únava. Nastupujeme do metra. Nemám ráda metro, nejde tam koukat z okýnka, jde koukat jen na zem nebo očumovat lidi naproti. A tak unavené koukáme na lidi naproti. A v tom jsem dostala záchvat smíchu :-D Přímo naproti mně seděl Louis de Funés, ale byl černej :-D Kdybyste ho viděli, lidi zlatý :-D :-D :-D úplná tmavá kopie. Seděl tam tak klidně a koukal do země. A já viděla, úplně viděla, jak dělá ty xichty a slyšela pana Filipovského :-D a řehtala se nahlas. Bára se probrala a kouká na mně, co se mi stalo. Otáčím se na ní, zastřu hlas, zvednu ruku a ukazováčkem a prostředníčkem si mířím na oči. "Sem se mi dívejte." A kývu hlavou směrem k nicnetušícímu pánovi. (Vlastně, nevím, jestli nic netušícímu, přece má určitě zrcadlo) :-D Náš smích rozděluje lidi na dva tábory, paní vedle mě mocně kroutí hlavou a je velmi znechucena, pánovi naproti, co sedí vedle strážmistra Cruchota už cukají koutky a začíná se smát také. Vystupujeme… Do restaurace jdeme ještě probrat pár věcí, které jsme na vzduchu nestihly, a když jdu pak domů, vzpomenu si na pečivo z pizzerie. Hladová, vyndávám balíček a natěšeně ho otevírám. Je v něm nakrájená okoralá veka absolutně bez chuti a zápachu :-D A já měla skoro výčitky, že kradu :-D Veka letí za smíchu do popelnice a já si jen říkám, že dnešek mi zase prodloužil život J Mějte se a smějte se J

Poklona :-)

24. března 2017 v 8:06 | Tornádo Lů
Koupila jsem si sukni, akutní potřeba udělat si něčím radost. Hned. Vlítla jsem do nejbližšího obchodu, do mého oblíbeného sekáče a našla si tam sukýnku. Byla v sekci - karneval :-D No a? Je super, fakt. V tom samém sekáči, asi před 2 lety, jsem koukala po sukních a najednou slyším slabý dětský hlásek: "mamí, jůůů, spajdrmenovská sukně, koupíš mi jí? "Ukaž…hm hezká, tak jí tam vrať." Smutně ji tam vrátila, a to neměla dělat, třemi skoky jsem byla u ní a tu sukni si vzala, než si jí stačila vyprosit u maminky, už jsem jí měla zaplacenou a odcházela pryč :-D Červená, s pavoučkama, nešlo odolat :-) No a tahle nyny je i tahle sukně. Přítel řekl, že mi k tomu chybí už jen prachovka a podvazky…. :-D Nene :-D Je hezká :-D To se pozná, to se pozná, že mám něco spešl, když v tom přijdu do práce, šéf zvedne obočí a na vteřinku vykulí oči :-D On je zlaťák, to víte, nejsem od prvního pohledu typická asistentka jednatele, na mně kostýmek asi neuvidíte :-D ale šéf to bere, je velmi benevolentní a zajímá ho především co je uvnitř… :-D ale i po těch 4 letech ho dokážu překvapit :-D nic neřekne, jen je na pár sekund vždycky štronzo :-D Sukni jsem vyvenčila včera a nutno říci, že s úspěchem. Dokonce náš nuselskej bezděz mně včera pochválil. Znám ho už dlouho a vídám ho skoro denně. Ubytoval se u nás u divadla a popíjí pivo u večerky. Dokonce si na ulici našel i ženu, takovou malou vzteklou slovenu... Předloni se nastěhovaly se ke mně na patro 2 holky, lesbičky. Romka v evidentní roli muže a drobná blondýnka. Holky byly od rány, takový svéráz, holky z ulice, ale měla jsem je celkem ráda. Občas mně pozvaly na kafe, pokecaly jsme a vynášely mi odpadky, co jsem v taškách házela za dveře :-D Jednou jsem u nich byla a říkám: "páni, máte pěkný židle, takový barevný, veselý." "No, ty jsou od stánku z parku, dala jsem bezdězovi 100, tak mi je přinesl." :-D Za týden jsem ho potkala v domě, jak po schodech vláčí stolek. "dobrý den." "Dobrý den" :-D kdepak ho zase asi šlohnul… Za další měsíc, dva, holky zničehonic zmizely, ze dne na den, nenechaly tam ani nohu od židle, a pak se zjistilo, že nemají zaplacený 4 měsíce nájem a měsíc už jim nešla elektřina… už je nikdo nikdy neviděl :-D Ale bezděz mně od té doby zdraví, kdykoli mně vidí. "Dobrýýýýýý deeeeen." V létě jsem šla z práce, od tramvaje, a vidím z dálky, jak na sebe s tou ženou křičí, velmi, velmi vulgárně, ožratí jak zákon káže. Blížím se k nim a tu mu vylítla ruka a tu pani uhodila. A to neměl. To já nemůžu vidět tohle to. To se nedělá. Vlítla jsem na něj, vzala ho za flígr a spustila. Vyřvala jsem ho ještě vulgárněji než on tu svou ženštinu, a důrazně mu vysvětlila, že jestli to ještě jednou uvidím, tak ať si mně nepřeje. Kouká na mně, překvapeně, až ustrašeně, s otevřenými ústy a jediné co z něj vypadne je: "Ale ona mně taky bije." :-D Od té doby, když mně vidí, zdraví mně ještě uctivěji. "Dobrýýýýýý deeeeeeen." A včera mi povídá: "Dobrýýýýý deeeeen, jeeeeee, vy jste dneska krásnáááááá." Tak, snad ho za tu poklonu, ta jeho nezbušila :-D No, tak, vidíte, sukně je super, to říkám :-D Je úplně jedno, kdo vám složí poklonu, hlavně, že to udělá, vždycky to potěší, od kohokoli… :-) Loni u nás kopali plyn a nějací hodně opálení chlapci na mně z výkopu pískali a volali "ahoooooj, ty vole, tobě to sluší, vypadáš jako Pink." No a co že byli černý jak bota :-D mně to potěšilo :-D A teď o wk, v restauraci, seznámili jsme se s nějakýma holkama a jedna se mně ptá: "Kolik ti vlastně je, jestli se můžu zeptat?" "Jo, jasně, mně je 36." "Fakt? Není možný, na to vůbec nevypadáš, vypadáš podstatně mladší." Tak vím to, mám zrcadlo :-D ale vždycky mně to potěší to slyšet, nebudeme si nic nalhávat, slova chvály mně vždycky potěší. A ráda je rozdávám i ostatním a potěším je lichotkou. Ale někdy se to prostě nepovede, jako teď, když se zeptala ona: A kolik myslíš, že je mně?" "No, vypadáš taky super, já myslím, že jsme věkově nastejno." "Ale…" kouká nechápavě. "Mně je 30?!"

Kam dál