Rodinná kadeřnice

14. listopadu 2017 v 8:40 | Tornádo Lů
Vzpomínáte si, jak jsem loni v létě udělala málem z taťky punkáče? Dal mi tehdy do ruky strojek a řekl "Neboj se, nástavec nepotřebuješ, je to nastavený, stříhej." A tak jsem mu zajela do vlasů, od týla směrem k uchu a zjistila, že sice nastavil, ale asi tak na 3 mm :-D Skutečně jsem se tehdy málem počůrala smíchy, protože jsem mu to musela samozřejmě stejně udělat i na straně druhé. Vyjet se strojkem výš, chodil by chudák v pětasedmdesáti s čírem :-D Naštěstí, to tak nedopadlo a vlasy rychle dorostly… Vzpomněla jsem si na to teď o wk, protože mamka chtěla obarvit vlasy... Dělám to už léta, no problém. Dávám jí tam pořád tu samou značku, jen někdy odstín trošku změníme, aby se neokoukala. Jenže, teď jsem vzala barvu, co jsem měla doma na sebe, fialovou. Kadeřnice mi tehdy slíbila zářivou fialovou, odbarvila mne, obarvila a prd. Fialová byla, ale tmavě, tak jako bordo, prostě nuda nuda, šeď šeď a zklamání. Když jsem s ní napatlala mamku, všimla jsem si, že má nezvykle světlou barvu, takovou jako zářivou. Cukaly mi koutky, ale nechtěla jsem ji děsit. A tak tam tak chodila po bytě, a že se těší, jak bude zase krásná, jak ty šediny už byly hrozné... a tak jsem to nevydržela a špitla, že doufám, že to nechytí tak, jak to teď vypadá... Teprve se šla podívat do zrcadla. Chudinka, vykulený oči :-D že co to je, že takhle nemůže jít přeci ven. "Klid mami klid, to nebude tak zléééé." No, bylo :-D přesně takhle jsem si barvu představovala tenkrát na sobě.Z mamky se stala rázem cool pink grandma :-DAkorát, že ona není odvážná, je spíše konzervativní, a tak jsem jí v tom nemohla nechat, a včera obíhala drogerie a sháněla, čím to napravit. A už mi nesvítí, kočička. Nicméně, kdybyste chtěli nějak zmodernizovat své rodiče či prarodiče, neváhejte mne prosím kontaktovat
 

Pospíchej pomalu

6. listopadu 2017 v 7:50 | Tornádo Lů
Včera jsem si říkala, že byl takový klidný den, že vám snad ani nebudu mít co napsat. Chyba lávky… Jak by řekla teta Kateřina - nechval dne před večerem :-D
Šla jsem venčit pejska, díky zimnímu času už byla tma, dostala jsem žížu nebo co, tak jsem si řekla, že to vezmu přes blízkou vinotéku a doplním zásoby. Máme tam u nás, už několik měsíců rozkopané koleje. Nejen, že tudy nejezdí tramvaje a jsou výluky, teď už nemohou projet ani auta a procházet to pěšky, je, jak jsem včera zjistila, skoro o život. Fáborky tam sice někde jsou, ale obchůzka je dlouhá a tak tam všichni stejně lítají ve výkopech, aby si těch pár minut ušetřili, a to včetně mně. A tak jdu, hooopnu do kolejiště, udělám krok, druhý a začnu se propadat. Co to do prd.le je? Jak se zvolna nořím do šedé hmoty, dochází mi to. Čerstvý betoooon. Úplně se mi vybavila scéna s Atrejem, jak mu v bažině umře ten kůň. Akorát že místo koně s otěžěmi jsem měla psa na vodítku. No vyhrabali jsme se odtud, chtěla jsem boty utřít na malém trávníčku, ale pak mi došlo, co by se mi na boty nabalilo ještě navíc, a tak jsme paní ve vinče udělali trošku bordel na podlaze, zpátky jsme šli oklikou a půl hodiny jsem pak doma čistila tenisky a psa. Takže jedna dobrá rada na závěr - pospíchej pomalu Usmívající se

Jak si užít volno

2. listopadu 2017 v 10:01 | Tornádo Lů
Tak jsem si vzala dva dny dovolené, abych to všecko stihla a taky že jo, stihla jsem všecko, krom toho, co se má dělat o dovolené, tedy odpočívat. Nevadí...
Krom klasických povinností jsem stihla například i vlasovou údržbu. Když mně dnes ráno viděl šéf, povídá "Vy máte nějaký nový tedleten, žejo, účes?!" "jj, dávaly jsme zelenou, hned na začátku jsem hlásila kadeřnici, ať to s tou barvou nepřehání, abych vás moc nevyděsila." Mně prej hned tak něco nevyděsí, smál se…. Protože mně musela nejdříve odbarvit a bylo jasné, že tam strávím hodně času, mohly jsme si v klidu podrbat. Známe se už dlouho a tak hovoříme o všem možném, co doma, co její trápení se synem, že sháním byt atd atd. Když peroxid zapůsobil, vlasy opláchla, a když sundala před zrcadlem ručník, vyprskly jsme obě smíchy. První co mně napadlo, bylo, že vypadám (bez urážky) jako ty cigánky, co se odbarvují na blond. Než jsem to stačila říct, povídá mi "To si takhle nechte a běžte na sociálku, uvidíte, jak rychle budete mít byt."
Také jsem byla na zubním... Abych to vysvětlila. Když jsem byla malá, měli jsme na základce sadistickou zubařku. Ze strachu, že mi bude dělat něco jiného, než to její otevři pusu, vííííc, vííííííííc a natrhne mi něco jiného, než koutky, se mi kazivost zubů zastavila a já jsem, ve svých 37 letech stále bez plomby…. Jenže, tuhle mně začal bolet zub. Mně?! Zub. Bolí? Já to nemohla vůbec pochopit. Týden jsem se s tím smiřovala a až po dalším týdnu jsem se odhodlala zavolat tam. "Ordinace zubní lékařky prosím." "Dobrý den, tady Lucie, nevím, jak vám to mám říct, je mi to takové žinantní, ale… Mně bolí zub." Ačkoli mně zdravotní bratr vyřídil od paní doktorky pozdravy a z dálky jsem slyšela, jak říká - "uklidni jí", zcela klidně jsem na smluvenou prohlídku nešla. Raději jsem nesnídala, kdyby mně musela dát narkózu. Ale nestalo se tak. Kaz to není, je to sklovinou. Ptala se mně, jestli v noci neskřípu zubama. V noci ne, pomyslela jsem si, ale možná někdy vzteky. A že prý, kdybych to jako dělala pravidelně v noci, nechala by mi udělat chrániče. "Nebojte, jsou o trochu menší, než mají hokejisti…. Hele úplně se vidím. Jako by nestačilo, že když ráno svítí slunce, beru si takovou tu masku na oči, že když přítel chrápe, musím použít ucpávky do uší a ještě si budu strkat do huby chrániče. To bude pohled pro bohy. A tak s úlevou, že zůstávám i nadále zázrakem přírody, kterak mně nazývá můj bratr, bez vrtání, se odebírám do fitka. Po tréninku se těším, jak namožené svaly uvolním ve výřivce, která je zde k dispozici. Převléknu se do plavek a šupajdím zvesela užít si ten zasloužený relax…. Koukáte na detektivky? Takže víte, jak vypadá mrtvola, kterou vyloví po dvou týdnech z řeky?!Tak přesně ta tam ležela. Obrovský nafouklý plešatý dědek s šedivými chlupy na hrudi. Hýbal se, ale to mohly způsobovat rotační trysky. A bylo po relaxu. Abych se probrala ze šoku, skočila jsem šíbru do bazénu, nechala v něm trochu své nové, zelené barvy a šla domů…
A to je pro dnešek vše přátelé, tádýdádydádydá
 


Nemocný má ležet a nic nedělat

18. října 2017 v 8:19 | Tornádo Lů
Minulý týden mi přišla zpráva, která mně šokovala. Stálo v ní - "zlatíčko, kde máme doma žehličku?" Byla jsem jako opařená… V naší domácnosti totiž žehličku nepoužívám ani já, maximálně v případě sebeobrany, takže jistě chápete, že slyšet tohle od chlapa, mně vyvedlo z rovnováhy. Popsala jsem mu místo určení a čekala, co se bude dít. Přišla úleva a salva smíchu, když mi jako odpověď přišel obrázek, kde jakási paní připravuje žehlené maso Usmívající sePřítel to naštěstí vážně nemyslel, ale ta paní ano. Doma prý běžně balí maso do alobalu a radí ostatním na sociální síti, kolik minut žehlit flákotu z každé strany a čím ho okořenit aby bylo dobré. Masakr.Což mne přivádí k tomu, vám popsat naše víkendové vaření. My maso teda doma nežehlíme, vaříme oba dva a troufám si říci, že dobře, akorát, že já teď, s tou chcípavkou můžu vařit třeba dle J. Olivera a bude to chutnat jako Babicova dobrota, neboť prostě vůbec nic necítím. Chuťové pohárky přestaly plnit svou funkci a nos používám jen sporadicky. Takže se jal nedělního oběda on. "Udělám Burgery." "Super." Rozhodli jsme se nekupovat mleté, ale namlít si maso sami. Jenže ejhle, nemáme mlýnek. "Zkusíme robota!" zahlásil přítel z kuchyně. "Dobře, ale prosím tě, musíme na něj opatrně, byl drahej, abychom ho nezničili, já to maso udělám a ty pak doděláš ten zbytek ju?" "OK" Opatrně, dle přesného návodu použití jsem maso rozmixovala. Dopadlo to dobře. Maso se pěkně, najemno nasekalo, mixer vydržel a oběd byl luxusní. A pak přišel večer a kuchyň jsem obsadila já. Dala jsem vařit brambory a připravovala brokolici. Po nějaké době jdu zapálit druhou plotnu, a jak hnu s hrncem, tak vidím, že nehoří pouze plamen hořáku, ale taky nějaká bílá placička ze které čouhá kovový chcaplík… Než mi došlo, že bych měla hasit, tak na to čučím a přemýšlím, co to asi je. Po sfouknutí plamene mi dochází, že je to kus robota. Ano, toho robota, o který jsem se dopoledne tak bála. To se může stát snad jen mně. Já, já, která cítím všechno na sto honů, tu teď šňupu deset minut umělou hmotu a nic. Ještě, že mně nenapadlo něco upéct, v té naší zhasínací plynové troubě, to bychom se při neděli asi pěkně vyvětrali, nebo spíše vylítali. I s půlkou baráku Usmívající seTakže prosím vás, dobrá rada na závěr. Když jste nemocní, nic nedělejte. Nejen, že to pak stejně nikomu nechutná, ale může to být i životu nebezpečné Usmívající seNo a já jdu hledat manuál, neboť se obávám, že jestli ho nenajdu, robota můžu vyhodit. Nevím, jestli by z téhle fotky servisáci pochopili, jakou že to součástku chci vyměnit.... Hezký den všem

Lékařská praxe

12. října 2017 v 7:44 | Tornádo Lů
Já a doktoři…
Kdo mně zná, tak ví. Kdo ne, tak vězte, že když nemusím, tak tam nelezu, tiše si trpím a snažím se pomoci všemi dostupnými prostředky a do ordinace se pak odplazím, když už nic nezabírá a je už skoro pozdě.:-D A co si budeme povídat, taky z nich mám strach.DV ordinaci se většinou měním ve vystrašené 4 leté dítě také vyžaduji, aby se tak ke mně chovali Usmívající se:-D A když jde do tuhého, tak to hlásím hned v čekárně, že se bojím.-DTeď mně už týden brní ruka. Ubezpečila jsem sebe sama, že to není mrtvice, neboť nemám jiné příznaky, že to bude tou krční páteří, která mně pekelně bolí a rozhodla se vyrazit na neurologii….
Sedím v čekárně a najednou zevnitř slyším podivné zvuky. Nebyl to datel. Bylo to ťukání mechanického psacího stroje. V tu chvíli jsem chtěla utéct, protože kdo ještě v dnešní době používá psací stroj? A pak přišlo Dejavu. Já už tohle zažila, přesně tohle, sedím v čekárně, ťuká psací stroj a já chci utéct…
Nestihla jsem to, vyšla sestra a pozvala mne dál. "Co vás přivádí." Ptá se mně stará paní doktorka v pleteném svetru. Alespoň je to familiární a syndrom bílého pláště je potlačen.:-D Vyprávím, co mi je. "Dávala jste si na to něco? Jen teplé suché obklady a chilli mast. "Žádné léky?" Ne. Ani na uvolnění svalů?" "Ne, já moc ty prášky jíst nechci." "Hmm." Přistoupí ke mně zezadu a otočí hlavou, ozve se křupnutí, sestra se lekne. Na druhou stranu hlavu neohnu, tudíž jen syknu bolestí. Slyším lékařku, jak říká - "ale odkřupnout se umíte sama ne?!" (tak co sem lezete) Koukám na ní - "no to umím, ale nepomáhá to!" Vidím, jak píše zprávu, začíná větou - suché teplo bez efektu, léky nebere zásadně! A v tu chvíli mi to došlo. To není dejavu. Rozhlédnu se po ordinaci. Nojo, já už tu byla, kdysi dávno, s bolestmi zápěstí. Najednou se mi vybavilo, jak jí bylo divné, že neberu léky, když mně něco bolí. Když jsem jí řekla, že neberu léky, protože nevím, co mi je a na co tedy mám brát léky, když nevím, jestli jsou to šlachy, karpál nebo ganglion, divila se ještě víc, že si teda neberu alespoň ten ibalgin?! "Najděte si rehabilitaci. Aby to bylo na neurologii, nesměla byste těma prstíčkama hýbat vůbec, ale upozorňuji, že tady na Praze 2 je to úplně plné, nicméně poukaz vám platí po celé ČR. Sestro, dejte ji nějakou beletrii. Na shledanou."
Sedím v čekárně, rozdýchávám situaci a hledím na brožurku "cvičení při bolestech páteře" Nic proti té paní, co je na přední straně nemám, chraň bůh, devadesátky mám v živé paměti, ale… Za prvé, se netváří, že by jí to pomohlo Usmívající se:-D a za druhé jsem asi čekala maličko jiný přístup Mrkající;-) No nic, tak já si jdu najít nějakou tu rehabilitaci, když to mám na celou ČR, tak asi začnu třeba v Budějkách, ať se taky někam podívám Smějící se:Odpoledne si dojdu koupit trikot, zavolám mamce, by mi upletla návleky na lýtka a dám se do cvičení

pan Podzim

10. října 2017 v 7:38 | Tornádo Lů
Podzim
Máte ho rádi? Já na něm miluji ty barvy. Když je venku jasno, procházím se a vidím tu rozmanitost, když má ještě slunce sílu a maličko hřeje a padající listí voní,… Usmívající se:Ale pak, když se obloha zatáhne, pořád prší, fouká a je zima, to mi začíná tuhnout úsměv, a ubývá energie. Přiznávám, že se na nadcházející období temna vůbec netěším a musím si vymyslet nějakou domácí činnost, abych se zabavila, když nebudu moci dlouho běhat po venku, když se zelená barva na čas ztratíze světa…
A tak, aby mne optimismus neopustil, dost vážně přemýšlím o tom, že si koupím holínky. A pokaždé, když bude venku lejt, si je prostě obuji a půjdu skákat do kaluží Smějící seJe totiž možná pravda, že všechny naše problémy začaly ve chvíli, kdy jsme do nich přestali skákat a začali jsme se bát, že se zašpiníme. Mrkající;-)
A já vám chci popřát krásný podzim, bez smutků, abyste si vždy našli nějakou radost. A také, aby nikdo z vás nebyl sám, protože když jsou dva, nemusí se bát ani té dlouhé protivné zimy a můžou se spolu zahřívat, nejen fyzicky, ale i slovy, city a pozorností.

Papír nevedem

3. října 2017 v 11:06 | Tornádo Lů
Přivezla jsem si z chalupy bylinky a nasušené je chtěla uskladnit v papírových sáčcích. Jenže jsem zjistila, že už doma žádné nemám…. Vyrazila jsem je tedy koupit a kam pro papírové sáčky jinam, než do papírnictví... "Dobrý den, prosila bych papírové sáčky." Před odpovědí mně zaskočil prodavaččin výraz. Bylo to, jako kdybych byla v železářství a chtěla zmrzlinu. S vyvalenýma očima povídá. "Ale to nemááááááme." A teď s tím samým výrazem se ptám nechápavě já "Nemááááááte?" "Nemááááááááme." :-D Otočila jsem se tedy na podpatku a šla pryč. Je to možné? Kam já se nebohá vydám? Napadlo mně obchodní centrum. Barák jako kráva, tam je přece musí mít... Prolezla jsem celé Tesco a ani po hodině nic. Není možný tvl…. Všude byly cedulky, ať se neváháme zeptat prodavaček na cokoli, jenže - prodavačky nikde :-DDalších dvacet minut jsem nějakou hledala a když jsem ji našla a zeptala se "Kdepak bych prosím vás našla papírové sáčky?" s výrazem - ses pos.ala? Se mně ptá "Jak jako, papírové?" "No jak, normálně!!! Papírové!! "Máme jenom igelitový na svačinu, jestli myslíte tydle?!" "Jo tydle, tak pěkně děkuju." V domácích potřebách je sice také neměly, ale už tam alespoň věděli, co to papírový sáček je, a poslali mně do dalšího papírnictví. Nesměle jsem do něj vstoupila a tiše špitla. "Prosím vás, nemáte tu nááááááááááááhodou papírové sáčky?" "Ano, máme." "Neuvěřitelné, já už ani nedoufala." Už jsem se viděla, jak na veřejných toaletách kradu sáčky na hygienické potřeby nebo psům v parku pytlíky na hovna :-D Zaplatila jsem 3 x tolik, než za mikroten a vyčerpaně jela domů. Inu, doba plastová, je doba plastová…..

Dovolená na horách

2. října 2017 v 17:10 | Tornádo Lů
Slíbila jsem vám report z dovolené, jenže ona byla taková tragikomická… A protože na tragédie není nikdo zvědavý, zkusím vám popsat alespoň tu komedii :-)
Že bude něco špatně, jsem si uvědomila již při nástupu do autobusu, kde vedle mně seděl tlustý stařec, který velmi intenzivně zapáchal. Spolu s mým extrémně vyvinutým čichem a vypnutou klimatizací, byla tříhodinová cesta téměř nesnesitelná. Detaily popisovat nebudu, říkala jsem si jen - "No to nám to pěkně začíná!" :-D
V hotelu recepční nemohla dohledat mou zálohovou platbu, ale nakonec se povedlo, dostali jsme místo klíčů kartu, vyfasovali župan a osušky s pozvánkou do bazénu a byli vpuštěni na pokoj. Později jsem šla s pejskem prozkoumat okolní terén. Jupí, louka hned za barákem, ale co to támhle je? Mžourala jsem do dáli. Když se to "něco" dalo do pohybu, zjistila jsem, že to není smečka krkonošských psů dingo, jak jsem si myslela, ale tlupa pasoucích se srn. Připnula jsem Kubu na vodítko, aby se v něm neprobudily lovecké pudy a vrátila se zpět na hotel... a u dveří zjistila, že je nemám čím otevřít. "To snad není možný, sotva přijedu, už zase něco." jdu znovu dolů, recepční na mne tázavě hledí. "Asi jsem ztratila kartu." hlásím. "Vážně? To je mrzuté." "Noo, to je!" Už jsem se viděla, jak s baterkou běhám 3 hodiny po louce, srny mně přijmou za vlastní a pak sepisuji protokol o ztrátě :-Dnicméně jsem měla kliku a kartu našla kousek od vchodu.
Čas na jídlo. Máme polopenzi. Dostali jsme večeři jak vystřiženou ze školní jídelny. Vepřové žužlavé, žampiony bez chuti, rozvařené těstoviny a to vše přelité světoznámou omáčkou UHO :-D no to nene :-D Druhý den bylo kuřecí maso s rýží a UHO :-D Třetí den jsem na recepci prosila o masové kuličky s tomatovou omáčkou, abych se té hrůze mohla vyhnout :-D Nevyhnula :-DByla to UHO s rajčatovým protlakem :-D No ale tak přežili jsme to :-D Na všem špatném si musíte vzít to dobré, takže jsme prostě byli rádi, že nemusíme dojídat nebo maso schovávat do květináčů :-D
Moc jsem se těšila, jak se konečně na dovolené vyspím. Ulehli jsme po 20 km výšlapu, znaveni, do pohodlné postele a začali podřimovat. Spánek by byl býval klidný a spravedlivý, neslyšet najednou podivné zvuky. Otevřu oko a vidím světlo na toaletě, otevřu obě a kouknu na hodiny, je jedna. Zase ten zvuk. Proboha co to je? Rozespale přemýšlím, jestli přítelovi není špatně, když v tom se vrací z toalety a ptá se mně, zda to také slyším. "Slyším, tvl co to je???" Byl to jelen v říji přátelé, a jestli jste to nikdy neslyšeli live, tak je to fakt mazec :-D Obzvláště, když stojí ve vaší bezprostřední blízkosti. Otevřeli jsme okno, a ačkoli jsme ho v té tmě neviděli, bylo jasné, že je někde pod námi. Nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo se smát :-D Vtipné mi to ale přišlo asi až ráno, když už byl jelen daleko a já si vzpomněla, jak jsme byli kdysi s kamarádem na hradě a zrovna tam měli myslivci soutěž ve vábení jelenů :-D Já měla hysterické záchvaty smíchu, ale všichni ostatní to brali smrtelně vážně. Myslivci se střídali u mikrofonu a se soustředěnou tváří foukali do rohů, bambusů a hadic od vysavačů a vydávali zvuky jelenů :-Dšílený :-D přesně jako ten v noci :-D No, a tak jsem se zase nevyspala… Šla jsem vyvenčit psa a povídám recepční, že jí teda moc děkujeme za překvapení. Koukala na mně nechápavě… "No, já myslela, že máme mít pokoj jen s výhledem a on je i se zvukovými efekty!" :-D :
Co ještě napsat? Snad jen pár postřehů a rad na závěr. Protože radit, to já umím :-D Takže: Vydat se do Špindlu bez auta rozhodně nedoporučuji, sice si při odjezdu s taxikáři tykáte, ale peněženka zeje prázdnotou :-D Strávíte tam hodiny a hodiny čekáním, někdy i marným, na nějaký autobus. Obrňte se trpělivostí! Sice tam v horách ulovíte několik bobříků, ale kdo na dovolené touží po bobříkovi hladu, mlčení či osamělosti??? :-D Nebuďte překvapení, že když zkusíte v zoufalosti na silnici stopovat, že vás nikdo nevezme, oni lidi moc čtou černou kroniku. Když vlezete do lanovky a zasekne se, nepanikařte, to tam někde sedím já a to se prostě stává, když jsem tam já :-D Když polezete na Sněžku, trénujte předem svižnou chůzi, je to totiž ponižující, když vás předběhne bělovousý děd a do 20 minut se vám ztratí z dohledu. A teple se oblečte, je tam opravdu zima a když to podceníte jako jsem to podcenila já, budete nemocní :-D

Ach ta naše Pošta

7. září 2017 v 14:02 | Tornádo Lů
Nevyčerpatelné téma - Pošta
Minulý týden mi přišel malý balíček. Obsah potěšil, nicméně, důležitý je momentálně obal. Hodil se mi totiž dnes na zásilku, kterou jsem potřebovala odeslat. Zabalila, vystlala papírem, oblepila, popsala a hurá na poštu…. Protože byl balíček malý a lehký, čekala jsem cenu do 50 Kč.
"Nemůžu vám to takhle poslat." Povídá tlouštík za přepážkou. "Nemůžete? Proč?" "Krabička nesplňuje podmínky odeslání." "Nerozumím." "Je moc malá, nemůžu vám to takhle poslat." "To je zajímavé, protože minulý týden mi právě tento balíček poštou přišel." "Takhle to nemůžu poslat." "Můžete mi to tedy nějak logicky vysvětlit? Jak je možné, že když přišel, teď nemůže odejít?!" "To bylo nejspíš způsobené pochybením…. "Nejspíš?! Co s tím teda budeme dělat?" "Můžu vám prodat krabici za 19 Kč." "Jo? No to je super, tak to mi ji prodejte." Říkám mu už dost přinasraným tónem. Přinesl krabici 3 x vetší než byla moje. V klidu jsem ji znova popsala. "A to nebude vadit, že tam bude ta krabička uvnitř lítat jak nudle v bandasce jo?" "Můžu vám prodat bublinkovou výplň." "To nemyslíte vážně!!!" Míra trpělivosti v tu chvíli přetekla a mně vyšla pára z nosu. Když mně spatřila kolegyně vedle, stáhla přes sklo bezpečnostní mříže, zmáčkla tísňové tlačítko a nařídila tlouštíkovi, aby krabici ihned vystlal starým papírem a dál neprovokoval Smějící se Hbitě mi vypsal svou vlastní, levou rukou, podací lístek a já s tikem v oku zaplatila dvojnásobnou cenu, než byl můj předpoklad. Nyní již nezbývá, než se modlit k andělíčkovi pošťáčkovi, aby přes všechny ty peripetie, alespoň balík v pořádku, do vánoc dorazil adresátovi.

Řekněte sýýýýýýr

4. září 2017 v 7:43 | Tornádo Lů
Já a focení rovná se od malička tragédie. Možná taky proto, že jsem byla tlusté dítě :-D První trauma přišlo již ze školními fotografiemi. Dodnes slyším hlas toho prapodivného fotografa, jak si rovná stativ, mává rukou a říká - "sem se dívejte, a klíd. A znova. A klííííd." Protože jsem vyrůstala za totalitního režimu, umíte si jistě představit ty modely, co jsme měly na sobě :-D Bavlněné punčocháče snad až do třetí třídy, silon vládl světem a kdo neměl tričko se Sandokanem, jako by nebyl :-D Myslím, že to bylo ve druhé třídě, kdy mně fotograf usadil do první řady, pak mně zase vyjmul a řekl, že v tom černým nemůžu být, že "nejsem vidět" a nacpali mně - mně špekáčka, do červeného svetříku naší nejhubenější spolužačky Helenky. Dodnes mně mrzí, že jsem tomu debilovi nevystřelila knoflíkem čočku. Kdybych byla nosila brýle, mohla jsem klidně zaskakovat Quida v Báječných letech :-D A ještě jaký tam mám nasraný výraz, kdybyste to viděli... :-D ale neuvidíte :-D Nikdo to neuvidí, všechny dostupné kopie jsem spálila o Filikojakubské noci, před mnoha lety :-D
Další hrůzy zažívám při fotografování na doklady. Šmarjá, jak já se neumím tvářit do toho objektivu, to je neštěstí, jak já na všech těch průkazech a kartičkách vypadám, jako po obrně, retard, ovarová hlava, ty prasečí malá očička,.... Ze mně fotomodelka být prostě nemůže, já se prostě neumím do objektivu tvářit, však to říkám, použitelná je reálně tak jedna fotka z padesáti, na to by nikdo neměl čas to třídit. A vůbec, teď si uvědomuji, že ani momentky nejsou použitelné :-D Většinou mám na nich otevřenou pusu dokořán, normálně by člověk řekl "ta holka se hezky směje." ale u mě ne, já totiž vypadám jako Muf ze Studia kamarád akorát, že se zubama. A když se nesměji, tak je to zase výraz "nesermně" No prostě je to hrůza a tak raději fotím krajinky a zvířátka a kytičky než sebe... A proč o tom všem vlastně píšu, neboť jsem našla řešení :-D O víkendu jsme hledali jeden podnik a místo toho jsme vlezli do obrovského obchoďáku s hračkami. Musím se přiznat, že jsme se tam dost vyřádili. Svoje děti, jestli jednou budou, tak tam určitě nevezmu, protože jsem si jistá, že by tam chtěli bydlet, že bych je odtud už prostě nedostala. To byl normálně dětský ráj na zemi. Já osobně jsem tam našla způsob, jak vyřešit můj problém s nespavostí. Takže prosím vás, až nebudete vědět, co mi dát k vánocům, kupte mi ten mluvící strom v životní velikosti, on vypráví pohádky :-) no vážně, nekecám, má otevřené oči, mrká, otevírá ústa a vypráví pohádky a já ho chci :-D
Došli jsme až ke kostýmům, měli tam také klobouky a masky, takové ty klasické, vzadu na gumičku. Když jsme se k nim blížili, všimla jsem si mladých manželů. Pán mně zaujal, ne proto, jak vypadal, ale protože si vybral masku zeleného draka, s jasně bílými zuby (já draky tůze ráda), paní si vzala hlavu ovečky. Rozhlížela jsem se dál po obchodě a periferně viděla, jak si nasadili masky na obličej a udělali si selfíčko. Paní dala ruku dolů a podívala se na displej, jak se to povedlo. Vyprskla jsem smíchy poté co s vážnou tváří zahlásila "no, konečně, první fotka, kde se směješ."

Kam dál