Hlavní je pevná vůle

Včera v 9:31 | Tornádo Lů
Ráno jsem venčila psa a potkala pejskaře. Je jeden z mála, se kterým vždycky prohodím ráda pár slov, takový starší pán. Nedávno byl na operaci. Vídala jsem ho pak chodit o berlích, vedle něj usoužená manželka se dvěma těžkýma taškama, na tváři výraz "uzdrav se či umři, ale takhle to dál nepůjde." Smějící se Berle už skutečně zahodil a tak ho ráno chválím, že běhá jako čamrda a on že jooo, že mu pomohli rehabilitace. Že tam byla taková pěkná mladá šikovná sestřička a že se to najednou úplně zlepšilo. "Ona se mnou ani necvičila, jen mně tak hladila, po tom bolavým kolínku." "No vida, stačí mladá holka a jste jako jura!" Smějící se Smál se a vyprávěl, jak bylo zajímavý, že ho jen tak hladila po stehně a jak cítil, že ten sval pracuje. "Fakt? Neměli by tam něco taky na bříško?" Hledí na mně, jak to myslím. "No že bych si tam taky zašla, hladili by mně po bříšku a konečně bych na něm měla ten pekáč buchet Usmívající se

No dobře, bez práce nejsou koláče, já vim, já vim... Také člověk musí mít někou pevnou vůli, že? Neprasit, nepodléhat pokušení…. Včera šel kolem mě kolega Kotrch s velkou krabicí čokoládových tyčinek….. "Nate, dejte si čokoládku." Strká to přede mně. "Neeeeeeeeeeee, to já nemůůůůůůůůůůžu!" "Nemůžete???" "A tak jo, dám si, děkuju." a už plavu v krabici kraula a lovím pistáciovou Smějící se
 

Kontrasty

11. srpna 2017 v 14:44 | Tornádo Lů
Dnes několik vět o kontrastech…
Minulý týden jsme byli na večeři. Tyjo!!! Naprostá bomba. Určitě jste všichni zaznamenali, že ne vždy se kloubí dražší restaurace s milým personálem a dobrým jídlem, ale tady bylo oboje. Luxusní servis, číšníci se starali, ale nebyli vlezlí, provozní se přišel zeptat, zda jsme spokojení, když jsem šla na toaletu, všichni se ve dveřích zastavili a se slovy "prosím madam" mně pustili první, všude čisto, krásné prostředí,…A to jídlo, nepopsatelně dobré. Plní dojmů a nadšení jsme vyrazili procházkou k domovu. Pak nás napadlo zajít si ještě na jedno pivčo, když je tak hezký večer. Spatřili jsme zahrádku u klasické české putyky, no a, aspoň tam budou mít určitě dobré pivo. Jdeme tam, zahrádka je skoro plná, osazenstvo přehlížíme, hledáme místo,... Ve chvíli, kdy jsme si sedli, mně praští do nosu hrozný smrad. "táto ty ses zul." Napadne mně jako první. Ale říkám si, že to třeba jen ten můj zatraceně citlivý nos…. "fuj to je smrad cítíš to?" "Ty taky?" Ve chvíli, kdy se zvedáme z lavice, přichází číšník. "Nezlobte se, zkusíme si sednout jinam, tady někomu hrozně jedou nohy." Směje se, evidentně o tom ví… Dosedáme do jiného rohu, číšník nese pivo, na stole plechovka místo popelníku, náhle k nám po větru dovane něco hrozného. Myslím, že za války to nazývali dusivými bojovými otravnými látkami. Nezvládli jsme to ani dopít a odešli jsme. Ne že bychom byli nějak cimprlich, to ne, ale pád z toho luxusu na samotné dno byl v tu chvíli příliš bolestný….
O wk jsme byli na takové akci… Jako já původně myslela, že to bude taková jako gastronomická akce s latinsko-americkými rytmy…. No, ale byla to spíše taková integrační akce byla tam neuvěřitelná směsice lidí. Sluníčkáři, fitnesáci, peruánci, černé vdovy, lesbičky, feťáci, liliputáni, mladí, staří,… Hele fakt zvěrstvo Šla jsem na toaletu a tam stála mladá slečna, byla pěkně upravená, měla hezké šatičky a u zrcadla si upravovala makeup. Vedle ní byla úplně nalitá žena neidentifikovatelného věku, v koutku úst jí visela cigareta a nad umyvadlem si myla podpaží Když jsem vyšla ven, uviděla jsem kluka, který měl na hlavě tu rastafariánskou čepici, pod ní dready, vypadal, jak když ho vyplivla Jamajka a čistil si tam u kanálu zuby Říkala jsem si, že jsem už asi zvyklá na všechno, ale byla jsem fakt překvapená
A nakonec, to vám musím ještě napsat, protože…. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu řeknu, že kecá, že si to vymyslel… Přišel takový starší, slušně vyhlížející pár, jestli si k nám mohou sednout, než vypijí pivo. Paní bylo 53, jak nám později řekla a pánovi určitě kolem 60. Měli první "rande" že se už viděli 3 x ale rande mají první. Roztomilé v jejich věku Rozpovídali se… paní měla aktivní zájem o naše tetování. Což o to, stává se to, vyzvídala, co které znamená a kde všude je máme. Když jsem přišla později znova z toalety, přítel mi říká, "podívej se jí na záda, paní má také tetování, to budeš koukat." "Jako pod tričko se mám kouknout?" Paní přikyvuje, že můžu…. Tak jsem jí odhrnula to tričko a tam… Hele kdybych seděla v hospodě a vyprávěla bych to někomu, řekla bych to úplně jinak, ale :měla tam ejakulující pyj a to v nadživotní velikosti prosimpěkně Ať se propadnu do západního Německa, jestli kecám - měla ho tam A to nám ještě řekla, že to byl prej dobrej mejdan a že o tom vůbec nevěděla, že se to dozvěděla až druhý den, když se z té kocoviny vyspala a že to není z dob dávného mládí, jak jsem si myslela, ale 3 měsíce Valili jsme bulve tvl my a co teprve ten její amant ten čuměl jak to její péro Vážně by mně zajímalo, jestli měli ještě někdy druhé rande
Tak, takhle my si tady žijeme I tací lidé běhají po světě Někdy člověk náhle pocítí vděk za to, jak je "normální"

Úsměv prosím

7. srpna 2017 v 8:15 | Tornádo Lů
Dnes jsem se po velmi dlouhé době vyspala. Tak dobře, že by můj táta řekl "do růžova" Pro někoho samozřejmost, pro někoho je to skoro důvod k oslavě. Vstala jsem odpočatá a spokojená. Vyvenčila pejska a šla se podívat na farmářský trh, kam chodím moc ráda. I přes to, že tam je opravdu hodně lidí, jsou všichni usměvaví a milí, nikdo se nestrká, nenadává, v poklidu tam nakoupíte, nasajete tu pozitivní atmosféru, ochutnáte nějakou dobrůtku, dáte si kávu,... Kráčela jsem pak pomalu, vyklidněná ulicí, s kyticí čerstvě nařezaných voňavých květin a říkala si, jak je krásně na tom světě a jak stačí málo... A že vlastně nemám málo, že mám hodně, třeba možnost prožívat takhle krásný ráno. V tom vidím auto na silnici, z okna na mně hledí řidič a usmívá se, spolujezdec také, usměv opětuji a dál pokračuji v chůzi. Další dávka pozitiví energie. "proč se na sebe lidi pořád nesmějou" říkám si v duchu, jak by to bylo příjemný... Periferně vidím, jak se vůz rozjíždí a vystrčená hlava z okýnka na mně volá "Děkujeme Vám za hezčí den!" a mizí v dáli... Dneska bude určitě krásný den. Mějte i vy slunečná rána a krásné dny a nezapomeňte, že to nejhezčí, co si na sebe každý ráno můžete obléci, je váš úsměv
 


tam je vedro heeergot

2. srpna 2017 v 8:37 | Tornádo Lů
Před časem jsem viděla dokument o nejteplejším a nejsušším místě na světě, myslím, že to bylo Údolí smrti. Místní šerif ukazoval reportérovi národní park a ten se divil, že přesto, že je tam kolem 50 stupňů, nemá propocenou košili. Vysvětlil mu, že teplo je takové, že se pot ihned odpařuje. Včera odpoledne vylezu ven a cítím, jak mi po ruce stéká kapka, v duchu jsem si říkala, jak je to nechutné a chtěla ji utřít, ale už tam nebyla :-D Tak na sebe dávejte pozor, žádné válení na sluníčku, podlévejte se a vzpomeňte si, jak jste brblali na dlouhou zimu :-D Snad už brzy aspoň pořádně zaprší. A až bude mokro, tak dávejte taky pozor, hlavně kam šlapete, já ráno uklouzla po slimákovi :-D

Tak jde čas aneb punks not dead

31. července 2017 v 10:15 | Tornádo Lů
Když jsem byla malá holka (víte, kdysi holky v 11 letech byly ještě malé), měli jsme doma pouze jeden kazeťák. Brácha na něm poslouchal punkové kapely a já to tím pádem do sebe vstřebávala také. Zpívávala jsem si pak tím holčičím hláskem v obýváku: "Chtěl bych ti mámo má, chtěl bych ti říct, že mezi pankerama, cejtim se líp." Naší mámu to možná trochu děsilo, ale nechala nás v klidu dospívat a naštěstí jsme všichni sourozenci vyrostli do zdravých a slušných jedinců. Kdyžjsem byla v pubertě a viděla někde na lavičce spícího, ožralého punkáče s čírem, připadal mi děsně roztomilej a chtěla jsem si každého z nich brát domů. (máma byla určitě ráda, že jsem to nikdy neudělala) Když jsem byla pak už dospělá, domů jsem si je brát nechtěla, ale vždycky mně potěšilo, když jsem nějakého potkala, že jako ještě punks not dead. Tuhle jsem jela unavená z práce a do tramvaje nastoupili 4 takový punkáči, měli starej kazeťák, z něj řvalo "Dám si sedum piv a jednu zelenou." V rytmu té písně přesně smrděli k tomu ještě tabákem a zatuchlinou. A já se přistihla, jak na ně hledím s opovržením. Podívala jsem se naproti, kde seděli 2 senioři a tvářili se úplně stejně, jako já a ještě tak na mně oba spiklenecky kývali hlavami, s tím výrazem "to je hnus co, mladá pani, taková holota, nehoráznééééé!" :-D No, je to v prdeli vážení, asi stárnu

Kvalita za rozumnou cenu

28. července 2017 v 9:30 | Tornádo Lů
Koupila jsem si tuhle u Vietnamců botky, sandálky páskový na léto, říkala jsem si, že ty dva, tři měsíce vydrží a pak je vezmu a vyhodím. Člověk nečeká zázraky od bot od větví za tři stovky, co si budeme nalhávat. Že budou ale téměř nepoužitelné již po necelých třech týdnech, tak to mně překvapilo…. Měla jsem v nich pocit, že příšerně šmajdám, bylo to tak nepříjemné, že jsem měla strašnou chuť boty ihned zout a zahodit. Jednou jsem takhle přijela do práce, sundala je a jala se prohlídnout si je zblízka. Podrážka byla snad dělaná ze žvejčkačky, když jsem na ten nizoučký podpatek zatlačila prstem, úplně se sežvejkla, vložka u paty byla již odtržena a řemínky lezly z rozšklebené škvíry po straně. To mně jako trochu nakrklo, boty většinou takhle vypadají po 3 letech, ne po 3 týdnech a tak jsem se rozhodla je odnést zpátky. Paní kouká překvapeně, když jí je podávám s tím, že jsem je měla na sobě 6 x "Nedovody" povídá. Hledím na ní jak z jara. "Prosím?" "nedovody,nedovody s nimi." "Aha, ale já v nich nebyla ve vodě." Kroutí hlavou - "nedovody" "adoprdele." Prý kdybych je přinesla do 14 dnů, tak by vrátila peníze, takhle to musí poslat na reklamaci? větve mají reklamace? Kam to asi tak pošle? Hodí to dozadu do skladu, kde její příbuzní ty boty huboububou lepí a šijí oblečení horkou jehlou? Mám chuť tu paní sandálkami proplesknout a odejít, ale jsem zároveň fakt zvědavá, jak reklamace u nich probíhá. Píše "reklamační protokol" Na paragon napíše - opotřebované - opravit Nooo, tak to jsem zvědavá, jak mi je opraví, chce se mi říct, aby mi z nich udělali rovnou už kozačky Prý mám přijít za měsíc. Tak trochu pobaveně a tak trochu naštvaně odcházím a koukám na paragon, je tam razítko obchodu a na něm napsáno - hh - radost nakupovat No to teda
Včera to byl měsíc, paní mi řekla, že boty nešli opravit - jaké překvapení Peníze mi nevrátí, mám si vybrat jiné zboží, třeba jiné botičky Další aušus do baráku Okamžitě se mi vybavilo, když jsem si kdysi koupila lžíci na obouvání bot a vydržela přesně do té chvíle, než jsem si s ní obula první tenisku Fotku jako důkaz přikládám Letěla chudák do koše, neboť jsem pro ni nenašla jinou práci, tuhle už vykonávat nemohla, byl by z ní paragraf Nebo ty sluneční brýle, to byl asi rekord, ty jsem nepoužila ani jednou, dala jsem si je do kabelky a když jsem je na sluníčku chtěla vyndat, měli už jen jedno sklíčko. A tak procházím obchodem a nenapadá mně nic, co vybrat. Oblečení se mi nelíbí, spoďáry začínají velikostí XXXL, punčocháče nemají šanci vydržet do prosince na mikulášskou nadílku. Nakonec jsem si vzala froté prostěradlo, že bude, když tak čím utírat prach, tiktaky a pytlíky na hovínka pro psa, snad budou dobře zalepené

Den blbec

27. července 2017 v 11:05 | Tornádo Lů
To byl zase den…
Bylo zase hrozné horko, dusno, nedýchatelno, den kdy se člověk potí i při rychlejším mrkání, ulepený a znechucený vším, co jeho tělo nadměrně produkuje, proti dehydrataci pije jako bernardýn, kdyby do něj někdo píchnul, voda by z něj cákala jako z fontánky, pořád chodí čůrat, nemůže spát, je podrážděný a nemyslí mu to.
Jedu do práce, mimochodem, jsem ráno fakt nesvéprávná, do prvního kafe je to opravdu těžký, někdy si ani nepamatuju cestu :-D nicméně, včerejší cestu ano. Tramvaj před zastávkou prudce zabrzdila, zrovna ve chvíli, kdy jsem se zvedla, že půjdu pomalu ke dveřím, vidíte teď ten zpomalený záběr, jak člověk chce mermomocí zabránit pádu? Letěla jsem, hlavou mi sice neprolétl život ve 4 sekundách, ale to, jak na mně všichni koukají, jak letím, jak padám ze schodů, jak tam ležím, v těch krátkých šatech, nohy do praku, špinavá, nikdo mi nepomůže, všichni jen zírají, slyším smích,... Letím a snažím se chytit tyče, ale netrefím ji, promáchnu a cupitám dále soupravou, schody, vidím, jak mám zlomenou nohu, to 4 patro bez výtahu, necupitám, dusám z těch z chodů a to všechno prosím pěkně absolvuji pozadu. Nespadla jsem. :-D Ale nemám odvahu podívat se na výrazy spolucestujících, jsem schopná u dveří pouze hlasitě a sprostě klít :-D
Dopoledne jdu na poštu, když se vracím, vidím z dálky paní kolem 65, má zlomenou ruku, dvě velké nákupní tašky a velkou kabelu, která jí neustále padá z ramene, nandá si jí, těžce oddychuje, do druhé ruky vezme tašky, ujde tři kroky a kabela spadne. Zastaví se, položí tašky, nasadí kabelu, zvedne tašky, kabela spadne,…. Nemůžu se na to koukat. Jdu k ní a nabízím jí pomoc. "Neeeeeeeeeeeeeeeeee, neeeeeeeeeeeee, díky nechci." "Kam s tím až jdete? Já nespěchám, jsem jen v práci, pomůžu vám." "Neeeeeeeeeeeeee." drží si všechna zavazadla, najednou jí nic nepadá :-DHele ty lidi jsou tak zblblý z té televize a z černé kroniky, že ta se normálně bála, že jí tu rýži, chleba a máslo ukradnu, šílený :-D
V práci mně pak za dobrotu na žebrotu seřve zákazník do telefonu. Pěkně se mu to povedlo, miluju tyhle kakáče, to si potřebují schladit žáhu na ženský. Tak bych mu to řekla, pěkně od plic všechno: "pííííííp, píííííííp, píííííííp" No nejde to, bohužel, je to zákazník. S obrovským sebezapřením s ním hovořím klidným hlasem, zavěsím, počítám do deseti, klidně dýchám, ommmm, vnímám a slyším jen svůj dech a - cvrkot. Už zase? Jako předevčírem. To neeeeeeeeee….
Protože mám fobii z hmyzu, bylo mi už předchozí den naprosto jasné, že je to nějaká zasr.pííííííííííííííííííííp kobylka, tře si tu nožičkama a číhá, až půjdu kolem, aby na mně skočila. Nesoustředím se na práci ale na intervaly cvrkání. Montéři na dílně mají sice hodně práce, ale stejně mi to nedá a jdu za nimi. "Kluci, můžu mít takový speciální přání?" "Nooo?!" "Mně v kanclu něco cvrkááááááááá." :-D Pánové se snažili, ale tu potvoru stejně nenašli. A co myslíte včera, v poledne to zase začalo a po 15 h se to stalo, ukázala se. Hnědá byla a byla velmi blízko, tak metr a půl, na okně, v žaluziích. Jo proto to bylo tak slyšet, rezonovalo to :-D Vyskakuji ze židle. Pravděpodobně nadávám, ale to nevím, jsem vždycky tak v šoku, že si nic nepamatuju :-DNikdo tu není, nikdo, kdo by mi pomohl. "Tak to jdu domů, já tady s ní nebudu. Biolit, v šuplíku v kuchyňce byl přece z loňska Biolit." povídám si tu sama polohlasně, s tím vyděšeným výrazem a běžím tam. Je na mravence… nevadí, to jí musí aspoň omráčit. Naštěstí má daleký dostřik. Csssssssssssssssssssss. Místo, aby ji to omráčilo, ji to úplně rozrajcovalo :-D začala skákat nahoru dolu, znova stříkám, je jak na perníku, hopsá sem tam, nahoru dolu, úplně slyším, jak jí zní v hlavě tuctuctuctuc :-D OMG. Už jen couvám a pozoruji ten tanec z bezpečné vzdálenosti, ode dveří. Nevím, jak dlouho tam tak stojím, slyším otevírat dveře. Vrací se kluci ze servisu. "Zaplať pánbůh, že jdete, potřebuju pomoct!" Polekaně se ke mně blíží. "Co se děje?" Otáčím se k nim, v jedné ruce Biolit, ve druhé víčko, šílený výraz. "Je tady kobylka." :-D Oba si jistě myslí něco o bláznech, nicméně ji vynášejí ven a mně se pomalu snižuje tepová frekvence.
Už se těším na padla, vlastně to asi nevydržím do konce pracovní doby, půjdu hned. Půl hodiny přece nikoho nezabije. Pak si uvědomuji, že jsem si dala na mrazák vodu, abych jí měla ledovou na cestu domů, přece jen, je to 45 minut, tím rozpáleným betonovým městem... Je zmrzlá na kost, napila jsem se z ní až u večerních zpráv
Kamarádka mi tuhle povídá: "já tak ráda čtu ten tvůj blog. Víš, kdybych tě neznala, řekla bych, že si půlku věcí vymýšlíš, že to není možný, ale že tě znám, tak vím, že u tebe to prostě možný je …. :-)

Není nad to dobře se najíst

30. června 2017 v 10:58 | Tornádo Lů
Byli jsme na véče. Předesílám, že nejsme jako typičtí Češi na dovolené all inklusive, to neeeeeeee, to chraň bůůůůh :-D Ale na druhou stranu, jak jde o running sushi, tak to nejde ukočírovat. Musíme prostě ochutnat co nejvíc těch dobrot, čerstvých lososů, tuňáků, krabích klepítek atd atd, neboť ty já doma nepřipravím. A tak ochutnáváme tak dlouho, až už se nemůžeme pomalu ani napít, ale ještě tam musíme poslat tu sladkou tečku na závěr :-D Chvilku ještě v tichosti sedíme, neboť i povídání se už zdálo být náročnou disciplínou, když v tom mi psala kamarádka, jak se mám, co dělám,…. "Mám se bájo, zrovna jsem se přecpala sushi a mám pocit, že se pobleju, bo co." :-D Z cesty, která nám běžně trvá 10 minut, se stal téměř nepřekonatelný trekking. Potáceli jsme se s nafouklými bříšky, v rytmu walking dead dobrých 30 minut. Po návratu domů přítel s hekáním odpadl do postele a já šla dodělat mátový sirup, který se mi od předešlého dne maceroval. A protože kamarádka je také taková bylinka, jako já, píšu jí, zda chce schovat mátovou šťávu. A zde nám trefně zafungovala ta zpropadená T9, což jsem pochopila až ve chvíli, kdy přišla její odpověď: "Masovou šťávu? Ty už si se pozvracela?"

Vtip ze života

29. června 2017 v 9:24 | Tornádo Lů
Včera jsem zašla na farmářský trh. Chodím si tam ráda od jara pro ovoce a zeleninu a vůbec dobrůtky. Nejraději k jednomu staršímu páru, už jsou tam léta a jsou ochotní a sympatičtí. Okukovala jsem sazeničky bylinek, co mi ještě chybí a najednou mně praštila do očí cedulka - nejpálivější paprička na světě - přes 2 000 000 SHU jednotek. Juhůůůůůůůůůů, pálivé já rád, túúúze rád, sápu se pro ní. Pak si ale uvědomím, jestli už na ní není pozdě. Otočím se tedy na prodejce a ptám se: "Prosím vás, je nějaká šance, že bude ještě plodit?" Paní se podívá na staršího muže vedle sebe a povídá - "No tak tenhle už asi ne, ale jestli myslíte tu rostlinku, tak ta určitě." :-D

Chce to dovolenou

13. června 2017 v 10:31 | Tornádo Lů
Jak na sobě poznáte, že potřebujete dovolenou? Řekněme, že poslední delší volno jste měli o vánocích, kdy se na vás začnou projevovat známky únavy a jaké jsou u vás symptomy? Ptám se, protože o wk se mi stala taková věc….. Většinou to chodí až tak v červenci, ale letos jsem si toho asi vzala na sebe moc, nebo co?! :-D
Každé ráno, hned jak se začnu v posteli vrtět, už mi visí ten můj chlupatec nad hlavou, dýchá na mně a s tím šťastným, rozjančeným obličejem, poskakujíc po posteli, volá. (Pes prosím vás, ať nedojde k omylu…) "Vstávejdemedemedemedemedělejpojďvendemedemedeme." "No joo, už jdu." Vklouznu do šatů a mažeme venčit.
Hned před domem potkám sousedku. "Dobrý den." "Dobrý den, to je dneska pěkně, že?!" "Ano, krásný den bude,….. V parku druhou. "Dobré ráno." "Dobré ráno." Pána s hárající fenkou Mášou. Kubu od ní následně nemůžu odtrhnout, přetahujeme se s jejich vodítky, jako když tahal dědek řepu. Když pak obejdeme naše obvyklé kolečko a potkáme ještě pár lidí, jdoucích pro snídani a několik běžců, pomalu se vracíme zpět.
V domě potom, když sundávám psovi obojek, si při sehnutí všimnu, a tady dámy a pánové přichází pointa - že mám každou botu jinou!!! Ale jako ne stejné boty každá v jiné barvě, diametrálně odlišné boty, jedna vínová kroksa, druhá světle modrá outdoor sandále. Jediné, co ty dvě spojuje, je, že do nich vpluješ a jdeš, žádné zapínání, ale...
Hleděla jsem na své nohy konsternovaně snad půl minuty a pak přišel výbuch. Když jsem si smíchy málem učůrla, uvědomila jsem si, že je se mnou asi fakt něco špatně :-D Tak jen doufám, že to snad nějaká brzká dovolená spraví a že to není třeba už trvalý následek mého bujarého mládí :-D
Hezký den :-)

Kam dál